Ke spin-offu Strikers by se dalo přistupovat jako k nějakému méněhodnotnému dílu, k něčemu, co bylo vytvořeno jen proto, aby značka Persony 5 ještě přihodila nějaké ty peníze do už tak velkého balíku. A i já jsem ke Strikers tak přistupovala a moje očekávání nebyla kdo ví jak vysoká, což vlastně bylo dobře, neboť mě tento díl velmi příjemně překvapil. Nečekala jsem, že mě příběh bude bavit a zajímat ještě více, než tomu bylo v základní hře. Zatímco v ní bylo základním tématem to, že každý z nás po něčem touží a někteří z nás si vybírají nevhodné metody, jak své cíle dosáhnout a tito lidé jsou pak ve výsledku zlí a bezohlední, tak ve Strikers je základním námětem to, že zlí lidé nejsou sami od sebe zlí, ale někdo či nějaká událost v jejich životě je na tuhle cestu dostala. Často si tito lidé nesou s sebou traumata, která mají v sobě nevyřešená a řeší je tak, že se k druhým chovají tak, jak se chovají, tedy špatně. Samozřejmě některé linky byly méně zábavné, ale jiné mě naopak dokázaly překvapit svojí hloubkou a potřebou se nad tím více zamýšlet. Třeba vztah jednoho z nových členů Phantom Thieves a s členem jeho rodiny je komplikovaný a nelze jednoznačně říct, že se někdo z nich zachoval dobře-špatně. Nic není černobílé, stejně tak život. Potěšilo mě, že Haru se dočkala svého "screen time", který jí byl tak trochu odebrán v základní hře, a její zapojení do jedné vynikající dějové linky bylo opravdu osobní a dojemné.
Obecně dialogy postav jsem poslouchala ráda, jako bych se po delší době vrátila navštívit své staré přátele. Strikers nebyl mezilidskými interakcemi zahlcen natolik jako základní hra, a proto děj rychle odsýpal. Nemusela jsem čekat, až si popáté řeknou to stejné. Dialogů bylo tak akorát, abych měla pocit blízkosti s postavami a abych se dokázala vžít do atmosféry letních prázdnin. Strikers tento sestřih velmi prospěl, ztratila se taková těžkopádnost základní hry, kterou bylo možné ke konci již pociťovat, a působilo to na mě jako velké oživení. Zredukováním počtu postav a interakcí tak alespoň mohly do popředí vystoupit již zmíněné osudy a traumata jednotlivých bossů. Jejich design mi přišel o něco více povedený než v základní hře. Doteď nemám problém si je všechny vybavit, stejně jako jejich originální Jaily (místní obdoba paláců). Strikers opět přinesli v tomhle směru rozmanitost: zavedli mě do ledového světa s vánočním hudebním podkresem nebo třeba do světa laboratoře, ve které jsem zažila nečekanou mysteriózní atmosféru s vynikající skladbou.
Jestliže jsem si v základní hře měla problém zvyknout na nekonečné dialogy a nejvíce mě bavil soubojový systém, Strikers ve mně vyvolal přesně opačné pocity. Minimálně do té doby, něž jsem snížila obtížnost na Easy, což v podstatě souboje zredukovalo na button mashing a mně to naprosto vyhovovalo. Proč se nutit do soubojového systému, který mě až tak nebaví jako třeba tahové. Přesto souboje tvořily, po snížení obtížnosti, zábavnou a uspokojivou část, přidávaly hře na dynamičnosti a mnohé prvky působily velmi efektně, například každá postava měla svoji vlastní animaci Show Time, vlastní speciální útoky, zbraně a samozřejmě Personu. V mém easy módu probíhaly boje s běžnými nepřáteli tak, že jsem párkrát zmáčkla tlačítko pro útok, načež se mi nabídla možnost All out a nastala mela v animaci, při které jsem většinou zneškodnila zbývající část nepřátel. Souboje s bossy byly trochu složitější, musela jsem přemýšlet nad slabinami, koho vezmu do party a kdo bude zastávat funkci léčitele.
Jediné, co mi ve Strikers chybělo, tak možnost rozmlouvat se Shadows a snažit se je přesvědčit, aby se přidali na moji stranu v diskuzi, kde se projevovaly jejich vtipně pochybné osobnosti.
Hee-Ho!
Obecně dialogy postav jsem poslouchala ráda, jako bych se po delší době vrátila navštívit své staré přátele. Strikers nebyl mezilidskými interakcemi zahlcen natolik jako základní hra, a proto děj rychle odsýpal. Nemusela jsem čekat, až si popáté řeknou to stejné. Dialogů bylo tak akorát, abych měla pocit blízkosti s postavami a abych se dokázala vžít do atmosféry letních prázdnin. Strikers tento sestřih velmi prospěl, ztratila se taková těžkopádnost základní hry, kterou bylo možné ke konci již pociťovat, a působilo to na mě jako velké oživení. Zredukováním počtu postav a interakcí tak alespoň mohly do popředí vystoupit již zmíněné osudy a traumata jednotlivých bossů. Jejich design mi přišel o něco více povedený než v základní hře. Doteď nemám problém si je všechny vybavit, stejně jako jejich originální Jaily (místní obdoba paláců). Strikers opět přinesli v tomhle směru rozmanitost: zavedli mě do ledového světa s vánočním hudebním podkresem nebo třeba do světa laboratoře, ve které jsem zažila nečekanou mysteriózní atmosféru s vynikající skladbou.
Jestliže jsem si v základní hře měla problém zvyknout na nekonečné dialogy a nejvíce mě bavil soubojový systém, Strikers ve mně vyvolal přesně opačné pocity. Minimálně do té doby, něž jsem snížila obtížnost na Easy, což v podstatě souboje zredukovalo na button mashing a mně to naprosto vyhovovalo. Proč se nutit do soubojového systému, který mě až tak nebaví jako třeba tahové. Přesto souboje tvořily, po snížení obtížnosti, zábavnou a uspokojivou část, přidávaly hře na dynamičnosti a mnohé prvky působily velmi efektně, například každá postava měla svoji vlastní animaci Show Time, vlastní speciální útoky, zbraně a samozřejmě Personu. V mém easy módu probíhaly boje s běžnými nepřáteli tak, že jsem párkrát zmáčkla tlačítko pro útok, načež se mi nabídla možnost All out a nastala mela v animaci, při které jsem většinou zneškodnila zbývající část nepřátel. Souboje s bossy byly trochu složitější, musela jsem přemýšlet nad slabinami, koho vezmu do party a kdo bude zastávat funkci léčitele.
Jediné, co mi ve Strikers chybělo, tak možnost rozmlouvat se Shadows a snažit se je přesvědčit, aby se přidali na moji stranu v diskuzi, kde se projevovaly jejich vtipně pochybné osobnosti.
Hee-Ho!
