Quake II je jedna z her ke které jsem se při různých příležitostech vracel opakovaně, pominu-li aktuální novou verzi, tak k originálu naposledy v roce 2016 při hraní neoficiálních datadisků. Hru jsem hodnotil vysoko už při vydání, nejen díky technickým kvalitám, ale především díky skvělé a plynulé hratelnosti. Ačkoliv jde zasazením o dost odlišnou záležitost než, také skvělý, první díl, jistou soudržnost v rámci ducha a atmosféry série udržel. Příběhově jsme tentokrát na čisté sci-fi vlně s temnějším zasazením. Hra přinesla slušný grafický pokrok, jak je u id Software celkem běžné a ač to je důležitý prvek, tak z dlouhodobého hlediska není moc podstatný.
Co mě přimělo se ke hře vracet je samotná hratelnost. Jednou částí byl, ve své době velmi populární, multiplayer. K tomu jsme se vraceli pravidelně až do příchodu třetího dílu. Ale i kampaň pro jednoho hráče je povedená. Příběh je soudržnější, i když samozřejmě nejde o nic hlubokého. Levely mají strukturu podobnou jako Hexen, tedy vždy několik málo levelů propojených mezi sebou. Co se stane v jednom, ovlivní druhý a je možné více či méně volně procházet. U zmiňovaného Hexena to bylo často matoucí a to i když mám jinak bludišťové levely typu Wolfenstein 3D rád. Quake je v tomto přímočařejší a málokdy jsem se vyloženě ztratil. Přítomen je i dostatek skrytých oblastí k objevování a zajímavé skryté levely.
Sestava zbraní i nepřátel je relativně tradiční, ale dobře padnoucí do prostředí. Jen na extrémně se zvedající samopal je třeba si zvyknout. Obtížnost se samozřejmě liší dle zvolené úrovně, ale celkově je vyvážená a napjatějších situací zas tak moc není. Za pozornost i dnes rozhodně stojí hudba od Sonic Mayhem. Je nevyhnutelné, že u her se kterými člověk strávil tolik času a ještě v průběhu mnoha let, převládá nostalgie. Přesto bych se Quake II nebál ani dnes doporučit.
Co mě přimělo se ke hře vracet je samotná hratelnost. Jednou částí byl, ve své době velmi populární, multiplayer. K tomu jsme se vraceli pravidelně až do příchodu třetího dílu. Ale i kampaň pro jednoho hráče je povedená. Příběh je soudržnější, i když samozřejmě nejde o nic hlubokého. Levely mají strukturu podobnou jako Hexen, tedy vždy několik málo levelů propojených mezi sebou. Co se stane v jednom, ovlivní druhý a je možné více či méně volně procházet. U zmiňovaného Hexena to bylo často matoucí a to i když mám jinak bludišťové levely typu Wolfenstein 3D rád. Quake je v tomto přímočařejší a málokdy jsem se vyloženě ztratil. Přítomen je i dostatek skrytých oblastí k objevování a zajímavé skryté levely.
Sestava zbraní i nepřátel je relativně tradiční, ale dobře padnoucí do prostředí. Jen na extrémně se zvedající samopal je třeba si zvyknout. Obtížnost se samozřejmě liší dle zvolené úrovně, ale celkově je vyvážená a napjatějších situací zas tak moc není. Za pozornost i dnes rozhodně stojí hudba od Sonic Mayhem. Je nevyhnutelné, že u her se kterými člověk strávil tolik času a ještě v průběhu mnoha let, převládá nostalgie. Přesto bych se Quake II nebál ani dnes doporučit.