Na první pohled Full Void grafickým a výpravným stylem připomene kultovní Another World a hraní za mladého klučinu zase vynikajicí Heart Of Darkness. To je ale asi tak vše co mají společné. Já, nebohý geront, jenž si pamatuje jak při hraní dvou zmíněných klasik umíral pořád a pořád dokola, s našponovaným nervovým systémem až k prasknutí, jsem byl poněkud zklamán jednoduchostí Full Void. Zemřít zde je prakticky větší výzva nežli pokusit se zůstat naživu v Heart of Darkness. V podstatě stačí držet šipku od směru blížícího se nebezpečí a na konci sekvence skočit nebo něco zmáčknout. Hádanky jsou též prosté. Tu pootočit kohoutkem, tam zatáhnout za páčku či posunout bednu. Skákací pasáže také nejsou zrovna velká bžunda. Příběh tu prakticky neexistuje (pokud se dá pár flashbacků považovat za příběh je silně diskutabilní), hudba tu skoro žádná není a navíc je to super krátké - na první zátah 86 min. Což defakto reflektuje i cena 15ti babiček. Když nad tím tak přemýšlím, tak je to i tak dost přestřelená cena, nebot motivace k druhému rozehrání je nulová. Hra tak ve výsledku spíš vypadá jako demo nebo jedna epizoda z příběhu, což je škoda, neb tento typ her je vlastně vyhynulý a Full Void ho rozhodně neoživí.