Asi bych našel několik knih S. Lema, které v knihovně nemám. Moc by jich ale nebylo. Nepřemožitelného jsem četl pred mnoha lety, ale v souladu s jedním axiomů S. Lema od té doby vše zapomněl. Ten axiom zní: 1. Nikdo nečte. 2. Kdo čte, stejně nerozumí. 3. Kdo čte a rozumí, stejně zapomene. 

Při hraní The Invincible to však příliš nevadí. Hra není přímou adaptací stejnojmenné knihy polského autora, ale v podstatě jejím prequelem. Končí tam, kde začíná a v navazuje knižní předloha. Obě díla se však odehrávají na stejné planetě Regis III a v jistém momentu odhalí její tajemství, takže hra vyspojleruje knihu a naopak. Scénář, kdy jste knihu četli v minulosti, užili si ji, pak vše zapomněli a později si to připomněli formou hry, mi tedy prišel vcelku ideální.

The Invincible toto tajemství odhalí po cca čtyřech hodinách z pěti, které dohrání zabere. To není ani málo, ani moc. V tomto případě je to naprosto adekvátní obsahu, který hra nabízí. Nejlépe by šla hra popsat jako scifi verze až klon walking simulátoru Firewatch. S tím rozdílem, že kombinace průzkumu cizí planety, exotického prostředí, atmosféry čehosi tajemného a cizího a také přítomnost jistého filozofického přesahu mi přišla výrazně zábavnější, než explorace národního parku.

Hra je to krásně triviální nebo triviálně krásná. Kombinuje slušnou grafiku, místy velmi unikátní výtvarnou stránku, relativně uvěřitelné a sympatické postavy a zejména velmi dobře zvolenou hudbu. Z hlediska hratelnosti vás neotravuje zbytečnými minihrami nebo nedejbože akčními pasážemi, nikde nic nekomplikuje, veškeré mechaniky jsou podřízeny (pomalu) plynoucími zážitku; přesto nabízí řadu zajímavých voleb a až 11 různých konců.

Pocta nejlepšímu polskému autorovi sci-fi 20. století se vývojářům ze studia Starward Industries povedla na jedničku.