Jako… já fakt nevím, jak to ten CD Projekt Red dělá, ale ty jeho datadisky jsou vždycky takové pecky, že mě to pokaždé překvapí. A Phantom Liberty není žádnou výjimkou. Jeho vydání mě nakonec natolik zlákalo, že jsem si rovnou dal druhý průchod celou hrou, abych i ozkoušel, což všechno vlastně nabízí patch 2.0. Vytvořil jsem si proto novou korpo V rockerku a vydal se s ní do nové čtvrti plné po zuby ozbrojených psisek, kde na mě čekalo setkání se Stringer Bellem z The Wire, na nějž jsem se těšil od prvního traileru.

Dogtown jako takový zas až tak zajímavý vlastně není, je to poměrně malá čtvrť s několika hodně hezkými interiéry, která však moc nenabádá k tomu, aby ji hráč nějak důkladně prozkoumával. Opět je zde několik libových vedlejších úkolů, které lze vyřešit různými způsoby, dokonce i zakázky od kšeftařů (v případě Dogtownu jen od Mr. Handse) jsou mnohem zajímavější. Už to není jen ono nudné ukradni tohle, zachraň tohodle a zabij támhletoho, těch deset zakázek, které Phantom Liberty nabídne, jsou hezky unikátní, pamatovatelné a mnohdy i potrápí mozek s určitým morálním rozhodováním. Kradení aut za prachy mě však rychle omrzelo, obzvlášť po zjištění, že to je celé náhodně generované.

Kde však datadisk exceluje nejvíce, je hlavní dějová linie, která mi opět dokázala, že CD Projekt Red je zatraceně dobrej v psaní herních příběhů a postav. Ten se primárně točí kolem dvou postav, netrunnerky So Mi a agenta Solomana Reeda. Oba dva tyhle sympaťáky si lze vcelku rychle oblíbit, jejich motivy jsou do jisté míry pochopitelné, ale zároveň svým jednáním vnesou hráči do hlavy jisté pochybnosti o tom, zda jim může věřit. Jednotlivé sekvence v hlavním příběhu jsou tak krásně různorodé, je zde nadupané intro s jedním z nejlepších boss fightů z celé hry (Chimera), hezká špionská infiltrace večírku, při které musí V s Reedem pracovat jako tým, a dokonce je zde i jedna překvapivě hororová pasáž, jež je zcela jednoznačnou mrkačkou na Alien: Isolation. Celkově to je zkrátka a dobře skvěle odvyprávěná a řádně napínavá jízda, která vás možná opět v některých chvílích přinutí pozastavit hru, začít pochodovat po pokoji a s mírnou dávkou frustrace se rozhodovat mezi jednotlivými volbami. Jestli ale byla věc, která mi v příběhu hodně chyběla, tak to byl nějaký výrazný a dobrý záporák. Tedy… on tam jeden je, ale hra ho někde po půlce poměrně trapně a náhle hodí do koše, což mi ve výsledku přišla škoda.

Ani hudba zde nebyla vůbec špatná, s příchodem nových rádiových stanic jsem si navíc obzvlášť oblíbil song El Tiempo, během kterého se po dálnicích Night City sviští jedna báseň. A když člověku začne během jedné obzvlášť dramatické pasáže hrát do sluchátek tenhlecten parádní nářez, tak mu to pořádně rozproudí krev v žilách.

Dostal jsem krásně smutný a skoro až tragický konec, ve kterém prohrál v podstatě úplně každej. Připojil jsem se k Reedovi a v úplném finále vyhověl poslednímu přání So Mi a vystrčil ji ze zásuvky. A vůbec toho nelituju, protože po narativní stránce mi to přijde jako bezvadný a odpovídající zakončení, které se do světa Cyberpunku 2077 zatraceně hodí.