“For you, it’s always last night. For me, it’s always the morning after.”
O Disco Elysium jsem v roce 2019 slyšel mnoho, ale to jsem nebyl jediný. Byla jednou z her, která před covidem korzovala internetem. Hodně se o ní mluvilo, diskutovalo, hrálo a ještě více diskutovalo. Osobně jsem si teda chvíli musel počkat, než jsem se k ní dostal, ale teď už jí mám za sebou a mohu říci jediné - stálo to za to!
První asociace, která mě ke hře napadla, když jsem ji poprvé zahlédl, byla, že je dost podobná konceptu takové hry, jako je Baldurs Gate nebo prostředím spíš Fallout, čímž mi hrálo na moje nostalgické receptory a okamžitě jsem se zamiloval. A to i přesto aniž bych tušil, jaký výsledek bude. Výsledek pak je hodně zajímavý, ale také nesmírně náročný. Víkendový divák si podobnou hru asi dvakrát neužije.
“We’re all untethered from reality. It’s what the drink is for.”
Disco Elysium je totiž nesmírně textová hra. Prakticky absentuje akci. Tu ale vynahrazují nekonečné dialogy. V angličtině i mnohdy hooooodně popisné a hlavně i dost náročné na čtení. I já, který angličtině holduje, musím říct, že jsem využil příležitosti okusit češtinu a musím před jejími tvůrci sklonit pomyslný klobouk. Musela to být nesmírně těžká práce a zasloužíte si můj velký obdiv! Disco Elysium totiž, jestli něčím vládne, tak je to text. Hra popisuje všechno. Prostředí, myšlenky hlavní postavy a to jak z pozice čertíka, tak z pozice andílka, náladu kolemjdoucích, mnohdy jsou ty texty neuvěřitelně psychadelické a dost těžké na čtení. Ano, ty texty jsou nejen kamenem úrazu samotné hry, ale i její největší devizou. Musíte si je zamilovat, jinak nemá smysl, abyste dále pokračovali ve hraní.
“There’s nothing. Nothing but the death blow to the heart.”
A pro po...hlavní postava. Harry Du Bois. Týpek, co se probudí z nějakého drogovo-alkoholického rauše po asi týdnu tvrdého kalení se zjištěním, že si nepamatuje vůbec nic. Za dveřmi jeho pronajatého, navíc totálně zdemolovaného bytu, ťuká jeho kolega a on začíná zjišťovat, že tu je od toho, aby coby detektiv vyšetřil vraždu oběšence na prostranství za hotelem, kde zrovna bivakuje. Mimochodem oběšence, který tam už asi něco přes dva týdny smrdí, protože jste...a to už asi víte...mezidobí totálně prochlastali.
V tu ránu si s Vámi hra nastaví atributy. Buď zvolíte nějaké přednastavené nebo si sami zvolíte, jaký budete. Mluvka? Uzavřený? Tichošlápek? Idiot? Všechno je možné. Jen bacha na jednu věc, v prvních minutách můžete okamžitě umřít a hra může začít od začátku. Sranda co? No, řekněte to Pierrovi.
“My mind is like a bombed-out building.”
Koncept vývoje postavy plněním úkolů je mimochodem něco, co je v této hře neskutečně originální. Vyvíjíte fyzické, ale i psychické vlastnosti. Komunikujete s lidmi a je jen na Vás, jak na Vás postavy budou nahlížet. Pravda, převážně na Vás budou nahlížet jako na zoufalce, protože jste tu přes týden prováděl vylomeniny a vy si je nepamatujete, ale pořád to může být pitomec chudák, pitomec idiot, pitomec pitomec..no a tak dále. Je to jen na Vás. A každý splněný mezi úkol Vás posune dál. Je jen na Vás, jakým směrem...
V mezifázi komunikace s lidmi jsou i momenty, které jsou vlastně kritické, a které rozhodují o vývoji vašeho vyšetřování. Tam si pak zahraje osud karty o Vaší duši tím, že roztočí dvě kostky, zaktivuje Vaše atributy, kterých jste aktuálně dosáhli a dle předem stanoveného procenta pravděpodobnosti se budete modlit, že Vámi rozjetý dialog se bude vést tím správným krokem a nebo dostanete kulku do hlavy. Možné je vlastně všechno. Možností je v této hře naprostý bezpočet a musím říct, že je hrozně těžké neodolat nedat sem tam load a nezkusit si situaci rozjet z jiného úhlu pohledu - popřípadě se modlit, že ta nízká pravděpodobnost úspěchu se znova podaří.
“A mirror hangs on the bathroom wall. It is splattered with ancient toothpaste streaks. Streaks of toothpaste like waves in the seascape.”
Disco Elysium je unikát. Je vidět, že na hře dělali umělci. Prostředí je hodně ponuré a temné. Odvíjí se v rámci deseti dnů (všech se dočkat ani nemusíte), během kterých byste měli vyšetřit Váš úhlavní případ. Stejně tak se ale odvíjí i čas, což pro mě osobně ve hrách často bývá kritické, ale tady jsem postupem času zjistil, že je spíš na mé straně, než aby mi škodil. Hra k mému překvapení působila velice plynule a neustále mě táhla dopředu. Nebyl vlastně moment, kdy bych se někde vysloveně zasekl. Naopak jsem pořád v rámci vyprávění příběhu věděl, co mám dělat a tak jsem se spíš nedokázal odtrhnout od klávesnice a myši.
“The world is still there.”
Nejzajímavější na tom všem je ale ona atmosféra. Ta svojí temnotou působí hodně postapokalypticky a new-weird, byť se nacházíte spíš v nějaké díře u Hanušovic, kde chcíp pes, v době, kdy je už každýmu nějaké záchrana přírody úplně u prdele. A tak je to tu také vidět. Pravda, sice tu na jedné stráně vládnou nějací krypto-fašisti a na straně druhé nějací ubulení komanči, ale výsledek je ten, že Vás to jednoznačně dostihne. Tu hru nebudete chtít vypustit z mysli. Má kouzlo. Velké kouzlo. K tomu neustále nadhazuje nějaké chytré řeči, zajímavosti ze světa přírody, politické kecy, ale i reálné myšlenky člověka v rozkladu. Jde do nitra, do nitra duše a nepustí, dokud ji nedohrajete.
Málo kdy hra předčí očekávání, ale zde se to opravdu podařilo. Disco Elysium je zážitek. Není jen klasickou RPG hrou, která zároveň může být stejně tak pacifistická, jako akční. Je zážitkem, který se nedostaví každý den. Kdyby tvůrci upustili od mnohdy nekonečných dialogů, které asi sami psali v nějakém toluenovém rauši, dal bych plnou palbu. Jenže ty texty tady jsou a i když dotváří celou atmosféru hry, na ty raději co nejrychleji zapomenu. Na rozdíl od zbytku, který z hlavy pravděpodobně nevypudím nikdy. Veliký zážitek!
Soundtrack je mimochodem výbornej. Titulní song z hospody jsem mohl poslouchat furt a nepovedený karaoke je nářez :-)
O Disco Elysium jsem v roce 2019 slyšel mnoho, ale to jsem nebyl jediný. Byla jednou z her, která před covidem korzovala internetem. Hodně se o ní mluvilo, diskutovalo, hrálo a ještě více diskutovalo. Osobně jsem si teda chvíli musel počkat, než jsem se k ní dostal, ale teď už jí mám za sebou a mohu říci jediné - stálo to za to!
První asociace, která mě ke hře napadla, když jsem ji poprvé zahlédl, byla, že je dost podobná konceptu takové hry, jako je Baldurs Gate nebo prostředím spíš Fallout, čímž mi hrálo na moje nostalgické receptory a okamžitě jsem se zamiloval. A to i přesto aniž bych tušil, jaký výsledek bude. Výsledek pak je hodně zajímavý, ale také nesmírně náročný. Víkendový divák si podobnou hru asi dvakrát neužije.
“We’re all untethered from reality. It’s what the drink is for.”
Disco Elysium je totiž nesmírně textová hra. Prakticky absentuje akci. Tu ale vynahrazují nekonečné dialogy. V angličtině i mnohdy hooooodně popisné a hlavně i dost náročné na čtení. I já, který angličtině holduje, musím říct, že jsem využil příležitosti okusit češtinu a musím před jejími tvůrci sklonit pomyslný klobouk. Musela to být nesmírně těžká práce a zasloužíte si můj velký obdiv! Disco Elysium totiž, jestli něčím vládne, tak je to text. Hra popisuje všechno. Prostředí, myšlenky hlavní postavy a to jak z pozice čertíka, tak z pozice andílka, náladu kolemjdoucích, mnohdy jsou ty texty neuvěřitelně psychadelické a dost těžké na čtení. Ano, ty texty jsou nejen kamenem úrazu samotné hry, ale i její největší devizou. Musíte si je zamilovat, jinak nemá smysl, abyste dále pokračovali ve hraní.
“There’s nothing. Nothing but the death blow to the heart.”
A pro po...hlavní postava. Harry Du Bois. Týpek, co se probudí z nějakého drogovo-alkoholického rauše po asi týdnu tvrdého kalení se zjištěním, že si nepamatuje vůbec nic. Za dveřmi jeho pronajatého, navíc totálně zdemolovaného bytu, ťuká jeho kolega a on začíná zjišťovat, že tu je od toho, aby coby detektiv vyšetřil vraždu oběšence na prostranství za hotelem, kde zrovna bivakuje. Mimochodem oběšence, který tam už asi něco přes dva týdny smrdí, protože jste...a to už asi víte...mezidobí totálně prochlastali.
V tu ránu si s Vámi hra nastaví atributy. Buď zvolíte nějaké přednastavené nebo si sami zvolíte, jaký budete. Mluvka? Uzavřený? Tichošlápek? Idiot? Všechno je možné. Jen bacha na jednu věc, v prvních minutách můžete okamžitě umřít a hra může začít od začátku. Sranda co? No, řekněte to Pierrovi.
“My mind is like a bombed-out building.”
Koncept vývoje postavy plněním úkolů je mimochodem něco, co je v této hře neskutečně originální. Vyvíjíte fyzické, ale i psychické vlastnosti. Komunikujete s lidmi a je jen na Vás, jak na Vás postavy budou nahlížet. Pravda, převážně na Vás budou nahlížet jako na zoufalce, protože jste tu přes týden prováděl vylomeniny a vy si je nepamatujete, ale pořád to může být pitomec chudák, pitomec idiot, pitomec pitomec..no a tak dále. Je to jen na Vás. A každý splněný mezi úkol Vás posune dál. Je jen na Vás, jakým směrem...
V mezifázi komunikace s lidmi jsou i momenty, které jsou vlastně kritické, a které rozhodují o vývoji vašeho vyšetřování. Tam si pak zahraje osud karty o Vaší duši tím, že roztočí dvě kostky, zaktivuje Vaše atributy, kterých jste aktuálně dosáhli a dle předem stanoveného procenta pravděpodobnosti se budete modlit, že Vámi rozjetý dialog se bude vést tím správným krokem a nebo dostanete kulku do hlavy. Možné je vlastně všechno. Možností je v této hře naprostý bezpočet a musím říct, že je hrozně těžké neodolat nedat sem tam load a nezkusit si situaci rozjet z jiného úhlu pohledu - popřípadě se modlit, že ta nízká pravděpodobnost úspěchu se znova podaří.
“A mirror hangs on the bathroom wall. It is splattered with ancient toothpaste streaks. Streaks of toothpaste like waves in the seascape.”
Disco Elysium je unikát. Je vidět, že na hře dělali umělci. Prostředí je hodně ponuré a temné. Odvíjí se v rámci deseti dnů (všech se dočkat ani nemusíte), během kterých byste měli vyšetřit Váš úhlavní případ. Stejně tak se ale odvíjí i čas, což pro mě osobně ve hrách často bývá kritické, ale tady jsem postupem času zjistil, že je spíš na mé straně, než aby mi škodil. Hra k mému překvapení působila velice plynule a neustále mě táhla dopředu. Nebyl vlastně moment, kdy bych se někde vysloveně zasekl. Naopak jsem pořád v rámci vyprávění příběhu věděl, co mám dělat a tak jsem se spíš nedokázal odtrhnout od klávesnice a myši.
“The world is still there.”
Nejzajímavější na tom všem je ale ona atmosféra. Ta svojí temnotou působí hodně postapokalypticky a new-weird, byť se nacházíte spíš v nějaké díře u Hanušovic, kde chcíp pes, v době, kdy je už každýmu nějaké záchrana přírody úplně u prdele. A tak je to tu také vidět. Pravda, sice tu na jedné stráně vládnou nějací krypto-fašisti a na straně druhé nějací ubulení komanči, ale výsledek je ten, že Vás to jednoznačně dostihne. Tu hru nebudete chtít vypustit z mysli. Má kouzlo. Velké kouzlo. K tomu neustále nadhazuje nějaké chytré řeči, zajímavosti ze světa přírody, politické kecy, ale i reálné myšlenky člověka v rozkladu. Jde do nitra, do nitra duše a nepustí, dokud ji nedohrajete.
Málo kdy hra předčí očekávání, ale zde se to opravdu podařilo. Disco Elysium je zážitek. Není jen klasickou RPG hrou, která zároveň může být stejně tak pacifistická, jako akční. Je zážitkem, který se nedostaví každý den. Kdyby tvůrci upustili od mnohdy nekonečných dialogů, které asi sami psali v nějakém toluenovém rauši, dal bych plnou palbu. Jenže ty texty tady jsou a i když dotváří celou atmosféru hry, na ty raději co nejrychleji zapomenu. Na rozdíl od zbytku, který z hlavy pravděpodobně nevypudím nikdy. Veliký zážitek!
Soundtrack je mimochodem výbornej. Titulní song z hospody jsem mohl poslouchat furt a nepovedený karaoke je nářez :-)
Four Last Things
Pro: Neobvyklý herní zážitek. Ponuré prostředí. Postavy, na které většinou promluvíte těsně před odkráglováním. Děj, který má duši. Momenty, které nevypudíte z hlavy. To všechno je Disco Elysium.
Proti: Hra v sobě má tolik obsahu, že bych mohl psát komentář do nekonečna. Také má ale v sobě tolik textu, že kdyby nějaký psychologický canc upustila, asi bych se nezlobil. To je ale detail od koncepčního díla jedné generace.