Na hraní Alana Wakea jsem si brousil zuby již řadu let, ale dostal jsem se k němu až letos, především díky Herní výzvě. Hororově laděné hry obvykle moc nehraji, tak jsem byl celkem zvědavý, jak mně hra sedne.
Mé pocity z prvních okamžiků hraní byly celkem rozporuplné. Grafika remasterované verze vypadala hezky, příběh se pomalu a zajímavým způsobem rozjížděl, ale mě trápilo především ovládání. Nejprve jsem hrál na klávesnici a myši, ale dost mě při tom štval lehce šikmý úhel pohledu kamery, ke kterému byly orientovány klávesy. Rovná chůze tak byla nadlidským úkolem. Ta není problém na gamepadu, kde je možné jednoduše směr přizpůsobit pomocí analogové páčky, ale na něm jsem měl zase problémy s mířením baterky a střelby. Nakonec jsem se vrátil zase ke klávesnici a myši, kde jsem si po čase se skřípotem zubů zvykl na běh ve stylu dopředu, úkrok stranou, dopředu.
Příběh a temná atmosféra zde hraje prim. Během hraní jsem byl prakticky stále napnutý, co se bude dít dál. Něco málo se pak dalo odhadovat díky pohozeným rukopisům, které dovysvětlovaly děj a někdy i trošku spoilovaly, co se bude dít dál. Ale popravdě jsem asi úplně všechno nepochopil, hlavně finále.
Na soubojový systém jsem si musel chvíli zvykat. Přeci jen nutnost si nejprve nepřátele dostatečně "osvítit" není zrovna dvakrát obvyklá. Následný neustálý stres z nedostatku baterií a nábojů byl pro mě frustrující, obzvláště na nightmare obtížnost, kdy je potřeba nepřátele skolit více ranami. Naštěstí jsou mapy dobře navržené s tím, že jsou často dostupné zásoby nebo skryté bedny, takže se mi stálo asi jen dvakrát, že bych skončil úplně na suchu. Pak bylo často těžké rozhodování, jestli si nechat brokovnici nebo ji vyměnit za nalezenou útočnou pušku, protože jsem nikdy nevěděl, jaké náboje budu později nalézat. Nakonec je taky fajn, že se dá řadě nepřátelům vyhnout tím, že jim Alan prostě uteče, to hlavně na zmíněném nightmaru ušetří nejeden náboj.
Líbí se mi i různorodost nepřátel. Do cesty se mi tak postavili posedlí lidé, auta, různé desky, trubky, nábytek apod., ale třeba i takový kombajn, monster truck a ve finále tornádo. To se zase tak často nevidí. Čas od času pak dojde i na obranu daného místa před vlnami nepřátel s tím, že asi nejzábavnější byla obrana koncertního pódia. Celkem mě bavila i jízda autem a přejíždění posedlých.
Jak už jsem zmínil na začátku, grafické zpracování remasteru vypadá fakt hezky. Vše působí dobře temně a společně s hudbou na pozadí utváří skvělou atmosféru.
Nakonec jsem s hraním spokojený. Po čase jsem si na problémy s ovládáním ani nevzpomněl a plně si užíval atmosféru hry.
Mé pocity z prvních okamžiků hraní byly celkem rozporuplné. Grafika remasterované verze vypadala hezky, příběh se pomalu a zajímavým způsobem rozjížděl, ale mě trápilo především ovládání. Nejprve jsem hrál na klávesnici a myši, ale dost mě při tom štval lehce šikmý úhel pohledu kamery, ke kterému byly orientovány klávesy. Rovná chůze tak byla nadlidským úkolem. Ta není problém na gamepadu, kde je možné jednoduše směr přizpůsobit pomocí analogové páčky, ale na něm jsem měl zase problémy s mířením baterky a střelby. Nakonec jsem se vrátil zase ke klávesnici a myši, kde jsem si po čase se skřípotem zubů zvykl na běh ve stylu dopředu, úkrok stranou, dopředu.
Příběh a temná atmosféra zde hraje prim. Během hraní jsem byl prakticky stále napnutý, co se bude dít dál. Něco málo se pak dalo odhadovat díky pohozeným rukopisům, které dovysvětlovaly děj a někdy i trošku spoilovaly, co se bude dít dál. Ale popravdě jsem asi úplně všechno nepochopil, hlavně finále.
Na soubojový systém jsem si musel chvíli zvykat. Přeci jen nutnost si nejprve nepřátele dostatečně "osvítit" není zrovna dvakrát obvyklá. Následný neustálý stres z nedostatku baterií a nábojů byl pro mě frustrující, obzvláště na nightmare obtížnost, kdy je potřeba nepřátele skolit více ranami. Naštěstí jsou mapy dobře navržené s tím, že jsou často dostupné zásoby nebo skryté bedny, takže se mi stálo asi jen dvakrát, že bych skončil úplně na suchu. Pak bylo často těžké rozhodování, jestli si nechat brokovnici nebo ji vyměnit za nalezenou útočnou pušku, protože jsem nikdy nevěděl, jaké náboje budu později nalézat. Nakonec je taky fajn, že se dá řadě nepřátelům vyhnout tím, že jim Alan prostě uteče, to hlavně na zmíněném nightmaru ušetří nejeden náboj.
Líbí se mi i různorodost nepřátel. Do cesty se mi tak postavili posedlí lidé, auta, různé desky, trubky, nábytek apod., ale třeba i takový kombajn, monster truck a ve finále tornádo. To se zase tak často nevidí. Čas od času pak dojde i na obranu daného místa před vlnami nepřátel s tím, že asi nejzábavnější byla obrana koncertního pódia. Celkem mě bavila i jízda autem a přejíždění posedlých.
Jak už jsem zmínil na začátku, grafické zpracování remasteru vypadá fakt hezky. Vše působí dobře temně a společně s hudbou na pozadí utváří skvělou atmosféru.
Nakonec jsem s hraním spokojený. Po čase jsem si na problémy s ovládáním ani nevzpomněl a plně si užíval atmosféru hry.
