Nebudu nic zastírat, šel jsem za námětem. Po, v letošním roce, dohraném Bioshocku, jsem měl chuť na další steampunkový svět jak z Verneovek. Což se vlastně splnilo. Ale zároveň mi tu tvůrci k těm designovým hodům ukázali, jak vytvořit nejprůměrnější hru žánru. Ve všech ohledech.

Žánr 3D adventury je hodně nevděčný. Klade důraz na prostředí, které musí být úchvatné (nebo alespoň řádně atmosférické), ale zároveň musí hráče udržet i hratelností. A to udělá ovládáním, obsahem ve hře, ale i dalšími jednotlivostmi, které mě budou podporovat v tom, že hru budu chtít hrát dál a dál...až do samotného finále. To se ale popravdě dělo se vším vypětím sil. A ty vlastně podporoval fakt, že hra ve skutečnosti není kdoví jak dlouhá. Naštěstí. Ve všech ohledech je ale maximálně zdlouhavá. To především.

Tvůrci se evidentně netají tím, že hra je ve svém žánru tak trošku low-budget. Nic proti tomu. I za málo peněz se dá vytvořit dost muziky, což zde se částečně splnilo. Prostředí lodě Helios je hodně pěkné a ano, nedá se mu upřít fakt, že v mnoha ohledech připomíná Bioshock. Jenže také v mnoha ohledech vychází ze steampunku. A to Bioshock taky. Takže podobnost může být opravdu čistě náhodná. Nebo i záměrná, což je vlastně jedno. Podstatný je fakt, pokud máte rádi steampunk, pak nemůžete nebýt nespokojeni. Toho si tady totiž opravdu užijete dosyta a vlastně je i největší devízou celé hry a nosnou myšlenkou, proč jsem ji nakonec dohrál do samotného finále.

Hratelnost nemůžu nazvat nijak jinak, než že je doslova tristní. Hra mě vrhne do víru dění prakticky okamžitě. Na nic nečeká, prostě mě pošle na nějakou loď, kterou shodou okolností zkonstruoval Nikola Tesla - ach, jak jednoduše to působí, udělat příběh zajímavý, což? Jenže na tu loď mě poslal kvůli sestře, která se z ní ozvala a požádala o pomoc. Hra tak vůbec na nic nečeká a okamžitě mě do tohoto prostředí vhodí. Musím se přiznat, že kromě srbského elektromagnetického mága není nic, co by tu stálo za zájem. Doslova. To vhození, jak je totiž rychlé, tak průběh hry je tak pomalý a nekonečný, že by uspal i samici hrabáče v říji.

Ve hře se můžete pohybovat. To především. Také můžete utíkat, když Vás zrovna bude honit jediná reálná hrozba, která se na lodi nachází - budeme mu říkat psychopat, protože to psychopat je. A vlastně během těchto chvil jsem měl fakt až nahnáno. A u toho chvíli i zůstanu, protože hra si okamžitě hraje na horor, byť horor vlastně ani pořádně není. Jenom to zkouší a to je celý. Pak, aby se neřeklo, přidává pár logických hádanek. Ty nejsou nikterak složité a většinou na ně přijdete hned, jenže zpomalují plynulost už dost tak unylého hraní, takže Vás dvakrát taky moc nepotěší. No a krom toho se v úrovních oddělených epizodami nachází série různých spisů, dopisů, záznamů, vizitek a kravin, které můžete číst, ale nemusíte. Nestane se totiž vůbec nic. Hra je tak nezábavná, že tohle jsem zavrhnul už v prvních minutách.

Close to the Sun je tak v mnoha ohledech hodně nepovedená 3D adventura, ve které toho moc dělat nejde, ale která zase na druhou stranu velice hezky vypadá. Také je to jeden z mála příkladů žánru steampunk, což naopak cením. Nemůžu se zbavit dojmu, že tento svět má obrovský potenciál, třeba i herní. Jen tato hra mě o tom úplně nepřesvědčila. Nu, škoda, tak třeba zase někdy příště...