„We gotta get back to Hogwarts
We gotta get back to school
We gotta get ourselves to Hogwarts
Where everything is magi-cool

Back to witches and wizards and magical beasts
To goblins and ghosts and to magical feasts
It's all that I love
And it's all that I need
At Hogwarts
Hogwarts
I think we're going back!“

10 bodů pro každého, kdo výše uvedený úryvek poznává!

Jako velký fanoušek Harryho Pottera jsem si moc přála, aby se tato hra povedla a měla úspěch. Abych tomu sama trochu pomohla (a získala onyxového hypogrifa :D) hru jsem si předobjednala, což prakticky vůbec nedělám. Bohužel ale odcházím s rozporuplnými pocity.

Nejlepší stránkou hry je její audio-vizuální zpracování. Hra vypadá nádherně. V tomhle ohledu se opravdu povedla. Ještě nemusíte být ani v Bradavicích a už na vás dýchá kouzelnický svět. A Bradavice samotné? Ty jsou dechberoucí. Jakmile jsem se dostala k létání, nemusela bych dělat nic jiného, že pomalu proplouvat vzduchem a kochat se scenériemi. Stejně tak je úžasná i hudba. Zvláště pak v období Vánoc. A ta hudba. I když není stejná jako hudba z filmů, je velice podobná a naplňovala moje srdce nostalgickými vzpomínkami.

Nejde ale pouze o scenérie. Vývojáři si pohráli i se spoustou detailů a vytvořily celkem živě působící svět. Tady ale už musíte trochu přivřít oči. V Bradavicích se děje spousta věcí. Duchové proplouvají hradem, někdy jen tak společně konverzují, někdy se honí. Lidé na obrazech si povídají a komentují situace, které se dějí okolo. Někteří evidentně dokážou i více, protože bývalá ředitelka školy Niamh Fitzgerald se dle svých slov vydá odklidit cestu. To by mě zajímalo, jak to z obrazu udělá. Domácí skřítci se starají o pořádek. Studenti korzují chodbami, povídají si, dostávají huláky a zkoušejí věci jako létající čepice a boty, díky kterým můžou chodit po stěnách. Jen je trochu zarážející, že to zkoušejí po celý školní rok na tom samém místě každý den. Divná mi přišla skupina jásajících studentů u přesýpacích hodin, které mají zaznamenávat bodové skóre jednotlivých kolejí, ale které jsou ve hře zcela prázdné, protože skóre kolejí průběžně zaznamenáváno není. Mě osobně potěšil detail, když jsem zjistila, že při hraní za čaroděje není možné navštívit dívčí ložnice, ale když hrajete za čarodějku, můžete se dostat všude. Dívkám se totiž věří, chlapcům nikoli. Nejedná se pouze o hrad, ale i svět mimo něj je plný detailů. Když jsem třeba takhle dala pouličnímu muzikantovi nějaký ten peníz, při příštím setkání měl najednou o nástroj navíc a děkoval mi, že si za mé peníze koupil nový instrument. Tak to pokračovalo až do konečného počtu 6 nástrojů, které mu už asi stačily. Stala se tu i chybka, kdy po tom, co jsem mu dala další peníze, jeden z nástrojů ubyl, aby se mu po opětovném zaplacení, se zase objevil. Asi ho vyměnil za kvalitnější. 

Nic ale není tak růžové, jak to na první pohled vypadá a kochání z Bradavic a okolního světa mi znepříjemňovalo několik věcí. První z nich souvisela se zvukem ve hře, a to přímo s hlasem hlavní postavy, dle mého výběru – čarodějnice. Při tvorbě postavy je možnost vybrat si z několika variant hlasu (ne že by byly nějak výrazně odlišné). Mnou zvolený zněl ve hře divně kovově, tak jako roboticky. Tato chyba šla opravit pouze tak, že jsem dala hlas do defaultního nastavení a nechala ho tak. Možnost volby hlasu byla tedy kvůli chybě zcela k ničemu.

Pak tu je zpracování Bradavic, nad kterým jsem se výše rozplývala. Teď se ale budu rozčilovat, protože ať jsou udělány sebekrásněji, orientace v nich byla pro mě peklo. Za celou dobu hraní jsem se nedokázala v hradu zorientovat. Nepomohlo mi ani, že jednotlivé části hradu mají odlišný styl (a měla bych podle toho poznat, kde jsem). Jednotlivé části hradu jsou od sebe odděleny a já se opakovaně nemohla dostat na místo, kam jsem chtěla. Nemohla jsem najít průchozí bod. Místo toho jsem bloudila v kruzích. Holt nemám dobrou orientaci a na to asi vývojáři nemysleli. Když zrovna na cílovém místně nebyl žádný úkol, jen jsem se tam chtěla podívat kvůli pokladům, nebo polovidům s měsícem, nebylo možné si nastavit cestu, abych věděla, kudy jít. Nápomocná mi nebyla ani mapa. Minimapa sice hezky ukazuje chodby, ale logicky je vidět jen nejbližší okolí. Velká mapa ukazuje jen obvodní stěny hradu a nedozvíte se, jak a kam vedou jednotlivé chodby, a kde jsou schodiště. Kde je Pobertův plánek, když ho potřebujete? Já vím, ještě ho nikdo nevytvořil.

S mapou souvisí i rychlé cestování. Vzhledem k tomu, že letaxová síť je součástí loru světa HP, tak vývojáři udělali dobré rozhodnutí použít právě letaxovou sít k rychlému cestování. Funguje to skvěle, až tedy na místa letaxové sítě přímo v hradu. Opět se zde vracím k hloupé mapě ukazující pouze obvodní stěny hradu. Pokud to není napsáno přímo v úkolu, např. jděte za profesorem do učebny lektvarů, téměř nikdy jsem nedokázala rozpoznat, který bod je nejblíže k mému cíli. Letaxová síť není zobrazena pořád, ale pouze když si otevřete určitou část školy (astronomická věž, apod. ). Já se nejbližší bod pokoušela najít takto: klikla jsem na cíl a otevřela se mi tak část školy, pak jsem otáčela s mapou, abych se podívala, který bod je nejblíže a jeden z nich vybrala. Po přesunutí na místo většinou následovalo to, že jsem zjistila, že jsem někde úplně jinde, než potřebuji být a pomocí navigace na místo doběhla. Chce se mi napsat přes půl školy, ale to bych asi přeháněla. Rozhodně to nebylo blízko. Smysl rychlého cestování tak byl fuč. Nakonec jsem zjistila, proč musím často jít tak daleko, i když jsem vizuálně klikla na nejbližší místo rychlého cestování. Ono se totiž často stalo, že když jsem klikla na místo, kde byl cíl, otevřela se mi úplně jiná část mapy, než ve které ten daný cíl byl. Ještě při otáčení mapou, když jsem hledala ten správný bod, se mi pravidelně (když jsem pustila kurzor myši) mapa oddálila na celý hrad a letaxová síť tak zmizela. Opakované vyskakování a vracení se zpět bylo velmi zábavné…

Ve hře je nekonečné množství různých větších či menších chyb. Teď zpětně mě napadá třeba to, že v prostorách s určitými podmínkami (ve stínu s tím, když tam kousek od postavy je nějaký zdroj světla – krb) mé postavě zbělaly řasy. Nejsem si jistá odrazem v zrcadlech. Ve většině jsem vlastně žádný neměla (pravděpodobně kvůli mému nastavení), jen takové hodně rozmazané cosi. Našla jsem ale jedno zrcadlo, kde odraz byl, ale nefungoval správně, protože nebyl zrcadlový. Docela pochybuji, že to bylo schválně (easter egg). Potkala jsem několik neviditelných předmětů, přes které jsem se nemohla dostat dál, ale to vyřešilo koště. Nevím, jestli brát za chybu, že když sněží, a na postavách stojících venku postupně přibývá vrstvička sněhu (což je hezký detail), pokud ale máte špičatý klobouk, zůstává sníh podivně na jeho špičce (to už je ale takové hnidopišství). Propadnutí texturou po průchodem dveřmi (což už je horší), které se mi opakovalo, naštěstí šlo zachránit použitím rychlého cestování. To vlastně můžu být ráda, že nemám grafickou kartu s ray-tracingem. Sice jsem přišla o hezké efekty, ale co jsem slyšela, vyhnula jsem se řadě dalších chyb a problémů.

Aby se každý mohl vžít do svého čaroděje nebo čarodějky, je ve hře možnost postavu upravit, nebo spíše vybrat. Když už si můžu postavu vybírat, ocenila bych více možností. Takové to klasické – výběr očí, nosu, pusy, tvaru hlavy, nejen předpřipravené obličeje. Ještě raději bych možná měla vytvořenou postavu bez možnosti úpravy, protože když jsem se podívala na obličej své čarodějky, úplně se mi nelíbilo, jak působní její výraz při různých emocích. Na rozdíl od ostatních postav vypadají emoce nepřirozeně (mimo cutscény). Ono to většinou nevadí, protože sebe vidíte stejně hlavě zezadu, ale já byla zvědavá a točila s kamerou a nebylo to úplně ono. Možná tato nepřirozenost v obličeji byla způsobena mým grafickým nastavením hry a při jiném to působí lépe.

Příběh, který Hogwarts Legacy vypráví, má zajímavou premisu. Skupina zlých kouzelníků a skřetů se pokouší zneužít starověkou silnou magii a je potřeba jim v tom zabránit. Konkrétní zpracování ale nabourává spousta drobných detailů, které mě nenadchly. Hned začněme u toho, že naše postava začíná v 5. ročníku jako nový student. Jestli to chápu správně, tak předtím nechodila do kouzelnické školy. Musí to být tedy potomek mudlů. Kdyby rodiče byli z kouzelnického světa, mohli si jedině myslet, že je moták a neumí čarovat. Pak bych ale nečekala takové oslavy při jejím nástupu do školy, spíše trochu šikany, že do teď neměla na to, aby chodila do kouzelnické školy. Chápu to z herního hlediska, že se s postavou můžete učit vše od začátku, ale logicky to smysl nedává. Měli to lépe vysvětlit, nebo to vysvětlit aspoň nějak.

Pak nás čeká nástup do školy a první hodiny. Na každé z těchto prvních hodin mě představovali jako novou studentku, což působilo divně, protože jednotlivé třídy byly ve více méně stejném složení. Nejdivnější první hodinou byla rozhodně prví hodina letu na koštěti, kde vedle mě byli spolužáci z 5. ročníku, jako v ostatních hodinách, kteří přeci museli mít za sebou 4 roky, kdy už se učili létat a začátečníkem jsem tam byla jen já. Očekávala bych, že ostatní na koště nasednou a rovnou poletí, ale na hodině to vypadalo jako na hodině žáků prvního ročníku, kdy měli problémy i se zvednutím koštěte ze země.

Další hodiny jsou bohužel jen sestřihem a zásadní je pouze to, že po hodině hráč dostane od konkrétního učitele úkoly, díky kterým se naučí další kouzla. Divné je, že různí učitelé učí zaklínadla, i když jejich předmět je o něčem zcela jiném, např. učitel lektvarů a učitelky bylinkářství a letu na koštěti. Od nich bych očekávala, že se budu učit o lektvarech, o bylinkách, nebo o létání atd., ale ne zaklínadla.  

V příběhu se setkáme s mnoha dialogy, kde máme různé dialogové volby. Tyto volby jsou vlastně úplně k ničemu. Někdy je to evidentní. Na první pohled všechny volby vlastně jen jinými slovy vyjadřují totéž. Jindy působí jinak, například jedna z variant působí naštvaně, ale když jí vyberete vaše postava to stejně řekne míle a odlišnost se nekoná. Pokud už se stane, že volba přeci jen nějaký význam má, opakovaně tyto volby nejsou respektovány. Najednou nastane situace a vaše postava udělá pravý opak toho, co jste si zvolili a nic s tím neuděláte (je to tak napsáno). Proč tam tedy ta volba vůbec je, když se stejně nakonec stane opak? Například ve vedlejším úkolu se Sebastianem. Je zde volba, zda slíbíte Ominusovi, že mu řeknete, kdyby Sebastian něco dělal (což jsem si vybrala). Možnost říct mu to, ale není a místo toho slíbíte Sebastianu, že nic neřeknete (zde už volba není). Pak je to volba o tom, komu řeknu či neřeknu o tom, co se stalo cestou do školy a o prastaré magii. I přesto, že Fig chce toto zanechat tajemstvím a moje volby byly dle toho, nakonec se to stejně všem vykecá a ví to vlastně téměř celá škola.  

Musím říct, že se mi nakonec nelíbily jednotlivé postavy a jejich charaktery. Postavy mi přišly dost jednotvárné. Buď jsou hodní, milí a dokonalý, nebo úplný záporáci. Zvláště ti hodní mě postupem času začali otravovat. Jak už jsem zmínila, nechápu nadšení všech, že se tam objevila nová čarodějka (v mém případě), která nastupuje do 5. ročníku jako nováček. I když nikdo neví o pradávné magii, kterou je hlavní postava výjimečná, stejně se k ní chovají jak k celebritě (např. Olivnader), jak k Harry Potterovi. Všichni mě rádi poznávali a je jim velkou ctí se se mnou setkat. Naštěstí se najde i pár zajímavých postav, které nejsou takto jednotvárné. Už zmiňovaní Ominus a Sebastian, i  Sebastianův strýček. Pak je tu Imelda Reyes, která připravuje závody létání na koštěti. Ta nejdříve vypadá dost protivně, ale ukáže se, že když jí ukážete svoje schopnosti, dokáže projevit respekt. Velmi výrazná je postava Izodory, která se ta snaha pomáhat trochu zvrtne.  

Bohužel bezesporu nejhorší je samotná hlavní postava. Postupně se pro mě stala až nesnesitelnou. I když mám při hraní tendence volit cestu „dobra“, tak tady jsem začala vybírat ty „zlé“ odpovědi. Jak už jsem zmínila, dialogové volby tu nehrají řádnou roli a postava stejně i tu protivnou variantu vždy řekne mile. Vývojáři rozhodli, že když někdo bude mluvit o hlavní postavě, bude používat they/them. Tohle genderově neutrální označení je, pokud jsem si všimla správně, exkluzívní pro hlavní postavu. U ostatních nic takového použito není a na mě to působní velmi nepříjemně. Argument, že důvodem je to, aby nemuseli být vytvořeny dialogy duplicitě pro obě pohlaví, neuznávám. Řekněme si upřímně, není to první hra, ve které si můžete volit pohlaví a ostatní to zvládly. Také jsem si všimla, že se pár dialogů odlišuje na základě volby koleje, tedy museli být vytvořeny dokonce 4 varianty.

Přesuňme se ale k samotnému hraní. Hogwarts legacy nabízí zajímavý soubojový systém. Vzhledem k tomu, že se trefit do správného písmena v horním řádku klávesnice je pro mě výzva, byly souboje docela náročné. Když se k tomu přidá i používání štítu a uskakování, prstíky na klávesnici musely kmitat. Vždy jsem měla zásoby lektvaru na doplnění zdraví, tak nakonec jsem mnoho soubojů opakovat nemusela. Jak postupně přibývají zaklínadla, možnosti v souboji se rozšiřují a dělají ho ještě zábavnější. Jen tedy úplně nesouhlasím s tím, že pokud používáte i kletby, které se nepromíjejí, není za to žádný postit a nikdo z vašich přátel, atd. na to nijak nereaguje.

Při soubojích je možné plnit úkoly, které vám zadávají použití konkrétního zaklínadla, provedení určitého manévru apod. Tady se mi občas objevovali úkoly nesplnitelné, např. jsem měla něco udělat trollovi, ten ale na daném místě vůbec nebyl.

Vedlejších úkolů a dalších aktivit je ve hře plno. Jak postupně odkrýváte mapu, odhalujete všechny ty ukazatele, které znázorňují nejrůznější body zájmu. Musím přiznat, že velmi brzy jsem vzdala snahu vybrat všechny bedny, krabice a pytle. Je jich moc, ať už jsou různě po vesničkách, nebo v dungeonech. I když jsem neměla ve výzvách kompletně doplněnou sbírku předmětu, rozhodla jsem se, že mě prostě nebaví jejich sbírání, například jen seběhnout dolů do treasure vaultu, vybrat truhlu a běžet zpět s tím, že občas u toho byla nějaká ta hádanka, která se ale stejně jen opakovala.

Nejrůznější hádanky a environmentální schovky, jejichž splněním získáte nějakou tu odměnu, jsou všude. Jsou fajn v tom, že po jejich splnění jsem měla pocit, jak jsem všímavá a dobrá. Nemystím ty označené na mapě jako úkoly. Jen ta odměna z nich byla kolikrát neuspokojivá. Já měla pocit, jak jsem našla super tajné místo, ale byla tam úplně obyčejná věc, kterou jsem při první příležitosti prodala. Hádanky se také velmi brzy začnou opakovat. Příkladem jsou i Merlinovy zkoušky, jichž je myslím tak 5 typů pořád dokola. Po mapě je jich až moc. Když se mi podařilo rozšířit svůj inventář na max, neměla jsem absolutně žádnou další motivaci všechny zbylé dodělávat. Podařilo překonat nutkání splnit ve hře všechno na 100 %.

Takovými hádankami je i hledání můr, které mi občas dalo zabrat. Myslím ale, že ta jedna, při jejímž hledání jsem strávila nejvíce času, byla na místě, které mi v tu dobu nebylo ještě přístupné. To je pak problém a zbytečně jsem strávila čas něčím, co nešlo udělat. A moje chyba to nebyla.

Ve hře není famfrpál, ale můžete hrát jinou hru se spolužáky, a tou je Summener’s court. Rozhodne dokáže potrápit, ale nemusíte se ničeho bát, protože nezáleží kolikrát prohrajete. Jakmile nad spoluhráčem jednou vyhrajete, získáte status nejlepšího hráče. Já takhle 6x prohrála a 1x vyhrála a spoluhráč uznal, že jsem prostě lepší než on.

Mnoho vedlejších úkolů souvisí s tím, že potkáte někoho, kdo se strachuje o někoho dalšího a vy mu ho pomůžete najít. Je divné, že ve světě plných dospělých kouzelníků, tito kouzelníci klidně přenechají nebezpečné úkoly teenagerovi, co se učí prvním rokem. Ano, někteří řeknou něco jako „hej, ale ty tam nechoď, to je nebezpečné.“ Ale pak se moc nepozastavují nad tím, že jsem tam přeci jen šla. Všimla jsem si, že u těchto úkolů jsem dotyčného nikdy nenašla na živu. Živé jsem našla pár zvířat, ale lidi jsou vždy po smrti. Nechápu proč. Je to pak vlastně jednotvárné. 

Významnou součástí vedlejších aktivit jsou i zvířata. Na začátku, když mi byly aktivity ohledně zvířat, ukazovány, jsem byla otrávená z toho, že hra propaguje myšlenku, že je lepší zvířata pochytat a zavřít, než je nechat ve volné přírodě. Když jsem ale viděla prostory v komnatě nejvyšší potřeby, musela jsem uznat, že prostor je více než dostatečný. Určitě bych ocenila nějaké určení, kam jaké zvířátko umístit, aby mu prostředí co nejlépe vyhovovalo. Trochu zvláštní jsou některé suroviny, které lze ze zvířátek získat. Například z Mooncalfů je možné získat jejich kůži, která je na obrázku kůží ze staženého zvířete. Tak asi nechcete, aby vaši mazlíčci dopadly. Součástí hlavního příběhu je chycení Graphorna, které trochu ve stylu Pokémonů. Nejdříve ho musíte oslabit, a pak ho lehce přimějete, aby se s vámi spřátelil. Tohle chycení mi přišlo velmi hloupé. Je dost naivní si myslet, že zvíře, které napadnete, téměř ho zabijete (snížíte mu život), se rozhodne stát se vaším přítelem, když ukážete, že už s ním nechcete bojovat, a nerozšlape vás na kusy. I když je to kouzelný tvor. 

Vedlejších úkolů, které ale zároveň více či méně zasahují do toho hlavního, je zde dost. Potkala jsem se s řadou postav, ale ať už to bylo mým otrávením z jejich osobností, nebo něčím jiným, k nikomu jsem si nevytvořila silnější vazbu. Co se týká vedlejších příběhů, u mě rozhodně vedl ten Sebastienův.

Trochu jsem byla otrávená z vedlejšího úkolu od Artura, kdy je třeba najít podle mapy tajný poklad. I když jsem podle mapy výchozí místo poznala, jak už jsem se rozčilovala, orientace v hradu byla mým velkým problémem a místo jsem nemohla najít. Při zoufalé snaze najít výchozí bod mapy, jsem úplnou náhodou narazila na obraz, který byl evidentně mým cílem. Chtěla jsem ho otevřít, ale nešlo to. Evidentně nikdo nepočítal, že takováto situace nastane. Musela jsem tak jít podle bodů na začátek, a pak znovu zpět k obrazu.

Za plnění různých úkolů a výzev se získávají odměny v Challengích. Tady se přiznám, že jsem ze začátku byla zmatená. Nějak mi unikla funkce změny vzhledu oblečení. Je pak logické, že jsem vůbec nechápala, k čemu mi je, že si otevřu obrázek nějakého pláště či jiného doplňku do sbírky. Jo, kdyby to byla věc, kterou si můžu obléknout, to by byla jiná, ale obrázek? Ten je bezcenný. Jaké bylo moje překvapení, když jsem přišla na tu skvělou funkci, že vzhled oblečení je možné libovolně měnit. A jak se mi hned uvolnil inventář, když jsem mohla prodat všechny ty věci, které měly špatné statusy, ale líbili se mi. Možnost změny vzhledu věcí je rozhodně mojí nejoblíbenější funkcí ve hře. Je to absolutně skvělá věc.

Bohužel je smutnou pravdou, že hry v poslední době nevycházejí v dobrém stavu a vyplatí se alespoň půl roku počkat, než jí vývojáři opraví, pokud to udělají. I když věci, které mi tu vadily nejvíce (mapa a charakter postavy) určitě zůstanou stejné, ale alespoň by to ostatní bylo bez problému a zážitek by byl určitě lepší. Doufám, že úspěch hry, ze kterého mám radost, podpoří značku Harryho Pottera a přibudou další hry. I přesto, že já z této hry nadšená nejsem. Pro mě je halvní příběh a postavy, ty tu jsou slabou stránkou hry. Největším mým přáním je, aby se dostali do obchody ty staré hry a Harrym, které mě tak bavily. To bych byla nejšťastnější na světě.