Strangeland je důkaz, že dnes může v žánru 2D adventury pixel-artového ražení vzniknout naprosto cokoliv. Třeba surrealisticky neortodoxní záležitost, která se celá odehrává v zhmotnělém pekle nepřeberné iluzivnosti poskvrněné mysli vyšinutého jedince.
Pravda ale je, že od tvůrců Primordie bych nic jiného ani očekávat nemohl. Už s jejich debutem mě totiž přesvědčili o tom, že ve svých řadách mají tvůrce, kteří než aby vyprávěli tradiční příběh tradiční formou, vyprávějí raději netradiční příběh netradiční formou. Popřípadě hodně vytříbenou formou. A jak to bylo u Primordie, tak u Strangeland je to ještě o řád úrovní posunuté tam, kam se ostřílený hráč tohoto žánru jen tak nedostane.
Pravda, že během hraní mě okamžitě napadaly takové hry jako I Have No Mouth, And I Must Scream nebo Sanitarium. Hry, které učarují prostředím a hraní jich už je jen taková malá třešnička navíc. Tedy pokud na tu psychoticky hororovou atmosféru máte koule. Zde je to ale o chlup jiné. Pořád je ale pravda, že tvůrci si oblíbili Gigerovy motivy biomechanického surrealismu. Protože jak u jejich první hry, tak i zde se s nimi vyřádili do sytosti.
Prostředí je hodně temné, neutuchající a nepříjemné. Jsou tu ale momenty, které se snaží děj rozmělňovat. Momenty vtipné (brána, která vždy při otevření má tendenci sdělovat nějaký vtip) a nebo absurdní. Temně absurdní. Mnohdy až nechutné. A o takové atmosféře to zde je především, což pro někoho může být obohacující, ale pro mě osobně to spíš bylo hodně únavné a šedivě nezajímavé.
Strangeland má nicméně excelentní dabing. Má i veskrze vydařenou grafiku, u které je znát, že si tvůrci od Primordie jednoznačně polepšili. Také se tu úplně nehonosí obrovským množstvím obrazovek, a tak se tu postupem času posunete dál a za pár hodin budete mít finále. To je mimochodem rozděleno do tří různých konců. Jenže ani jeden mě neuspokojil natolik, abych si uvědomil, čeho jsem byl vlastně svědkem.
Obecně jsem z pixel artových 2D adventur vzniklých v posledních 10 - 15 letech nadšený. Většinou mě jejich hraní těší a baví. Málo kdy se u těchto her stane, že by hra byla "jen" klasickou adventurou. Většinou autoři nabídnou i něco navíc. Zde to ale úplně podmínkou není. Zde "něco navíc" je samotný námět, prostředí, atmosféra, která je hodně abstraktní, krutě neotřelá a určitě ne pro každého. Kdo si v ní ale nalezne zalíbení, ten se hrou bude bezesporu spokojený.
Pravda ale je, že od tvůrců Primordie bych nic jiného ani očekávat nemohl. Už s jejich debutem mě totiž přesvědčili o tom, že ve svých řadách mají tvůrce, kteří než aby vyprávěli tradiční příběh tradiční formou, vyprávějí raději netradiční příběh netradiční formou. Popřípadě hodně vytříbenou formou. A jak to bylo u Primordie, tak u Strangeland je to ještě o řád úrovní posunuté tam, kam se ostřílený hráč tohoto žánru jen tak nedostane.
Pravda, že během hraní mě okamžitě napadaly takové hry jako I Have No Mouth, And I Must Scream nebo Sanitarium. Hry, které učarují prostředím a hraní jich už je jen taková malá třešnička navíc. Tedy pokud na tu psychoticky hororovou atmosféru máte koule. Zde je to ale o chlup jiné. Pořád je ale pravda, že tvůrci si oblíbili Gigerovy motivy biomechanického surrealismu. Protože jak u jejich první hry, tak i zde se s nimi vyřádili do sytosti.
Prostředí je hodně temné, neutuchající a nepříjemné. Jsou tu ale momenty, které se snaží děj rozmělňovat. Momenty vtipné (brána, která vždy při otevření má tendenci sdělovat nějaký vtip) a nebo absurdní. Temně absurdní. Mnohdy až nechutné. A o takové atmosféře to zde je především, což pro někoho může být obohacující, ale pro mě osobně to spíš bylo hodně únavné a šedivě nezajímavé.
Strangeland má nicméně excelentní dabing. Má i veskrze vydařenou grafiku, u které je znát, že si tvůrci od Primordie jednoznačně polepšili. Také se tu úplně nehonosí obrovským množstvím obrazovek, a tak se tu postupem času posunete dál a za pár hodin budete mít finále. To je mimochodem rozděleno do tří různých konců. Jenže ani jeden mě neuspokojil natolik, abych si uvědomil, čeho jsem byl vlastně svědkem.
Obecně jsem z pixel artových 2D adventur vzniklých v posledních 10 - 15 letech nadšený. Většinou mě jejich hraní těší a baví. Málo kdy se u těchto her stane, že by hra byla "jen" klasickou adventurou. Většinou autoři nabídnou i něco navíc. Zde to ale úplně podmínkou není. Zde "něco navíc" je samotný námět, prostředí, atmosféra, která je hodně abstraktní, krutě neotřelá a určitě ne pro každého. Kdo si v ní ale nalezne zalíbení, ten se hrou bude bezesporu spokojený.
Four Last Things
Pro: Příběhově hodně neortodoxní, neotřelá adventura s Gigerovskou atmosférou,
Proti: ale i příběhem, který je více abstraktní a surrealistický, než hmotný a realistický.