Už nevím kde, ale četl jsem srovnání, že Kid Icarus je jako dítě, kterému u kolébky stály 3 sudičky: Samus Aran, Link a Mario. A po dohrání musím přiznat, že ono to docela sedí.  

Poskakujíce si po levelu nakupujete vylepšení a kydlíte nepřátele.   

A víc bych asi psát nemusel. Jenže nikomu se zatím do komentáře nechtělo, a tak mi nezbývá než o hře popovídat trochu víc.  Ze začátku jsem byl docela ztracený, přeci jen ovládání je dobové a spoustu věcí jsem odhaloval pomocí metody pokus-omyl. Ale bylo to krásné objevování. Díky limitům doby totiž nebylo třeba pronikat do žádných složitých mechanismů. Stačilo si osvojit mechaniku pohybu hlavního hrdiny, stačilo několikrát utratit těžce vybojované finance a brzy jsem věděl která vylepšení stojí za to. Čekáte, že poté jsem si se hrou poradil stejně snadno jako s táckem vanilkových rohlíčku na vánočním stole? Zklamu vás. Další výzva, a spojnice s Linkovými dobrodružstvími, čeká hned za rohem. Každý boss má svůj labyrint a upřímně řečeno, dostat se k němu bylo většinou složitější než ho porazit :D  (Na druhou stranu příjemně potěšila přítomnost počítadla jejich životů). Celkově však hra není nijak extra těžká (kromě několika záludností) a pokud s podobnými hrami máte zkušenosti, pak si ji užijete. Jen berte v úvahu fakt. že tahle hra je starší než většina z vás, kdo tenhle komentář čtete.