Hráno v co-opu:
Bhaalův trůn není tím, co si většinou představíme pod výrazy jako je DLC nebo rozšíření. Jedná se totiž o naprosto zásadní dokončení příběhu, bez kterého by tato sága nikdy nemohla být úplná. Dá se tak říct, že je to takové kratší a lineárnější Baldur's Gate III: Throne of Bhaal, a to jak jeho oddělením od základní BGII výrazným příběhovým milníkem, tak zcela odlišnou atmosférou. Hlavní postava se tu prakticky stává téměř božskou bytostí a podle toho vypadají také hrozby, které musí společně se svými přáteli řešit. S tím je spojená výrazná devalvace magických předmětů, mocných nepřátel, a také jejich množství, což nemusí každému sednout.
Autoři za to ale tak úplně nemohou. S naprosto stejnou devalvací se potýká také papírová verze hry, Dungeons and Dragons. A přesně z tohoto důvodu velká spousta hráčů preferuje hraní na nízkých úrovních srovnatelných s prvním Baldur's Gate, kde se o svoji postavu skutečně bojíte a musíte přijmout každý poslíčkovský úkol ve snaze získat alespoň trochu toho věhlasu. Myslím, že menší část hráčů preferuje úrovně, na kterých se pohybujete ve druhém díle hry, ale zase je to úžasná odměna. Hráli jste dlouho a dobře, přežili jste, dostali se vysoko a můžete se teď na běžné smrtelníky dívat trochu z patra.
Čtvrtá edice DnD měla pro tyto odlišné herní zážitky přímo striktně oddělené stupně hry, které hezky odpovídají právě příběhu Gorionova chráněnce: heroic tier (BGI), paragon tier (BGII:SoA) a epic tier (BGII:ToB), kde už matematika herních mechanik nefunguje tak dobře vlivem polobožských schopnosti, které se zkrátka nedají moc dobře vybalancovat. Myslím, že většina skupin epic tier ani nehrála a spíše ukončila kampaň na jeho počátku. A je to tak naprosto v pořádku. Skipnout Throne of Bhaal by ale byla chyba. Ten prostě hrát chcete. Proč? Ze tří hlavních důvodů.
Za prvé: Příběhové finále. Jak už jsem řekla, jedná se o dokončení ságy Gorionova chráněnce a vlastně Bhaalspawnů jako celku. Prostě chcete vědět, jak to s nimi dopadlo a určit konečný osud, který se začal odvíjet už od samotného počátku v Candlekeepu.
Za druhé: Strážcova tvrz. Nejlepší nepovinný dungeon, který jsem měla tu čest hrát v izometrických RPGčkách. Hrozně mě bavil. Mnohem lepší jak Durlagova věž, mnohem lepší jak The Endless Paths of Od Nua.
Za třetí: Ascension. Určitě hrajte s tímto modem. S přimhouřením obou očí se dá říct, že je to jediná taková "polo-oficiální" modifikace, protože jejím autorem je David Gaider, scénárista nejen Bhaalova trůnu, ale i mnoha pozdějších BioWare her, a také autor Dragon Age knih. Do Ascensionu vložil to, co rozšíření mělo obsahovat, ale nakonec bylo vyškrtnuto z časových důvodů. Úžasné vylepšení příběhových možností, interakcí s postavami i úplného závěru hry. Ale pozor. Je to také vetší výzva, Ascension přistupuje důstojně nejen k vám, ale také k vašim konkurentům o trůn boha zabíjení. Hodně štěstí. Ale kdo se dostal až sem, měl by to zvládnout.
Bhaalův trůn není tím, co si většinou představíme pod výrazy jako je DLC nebo rozšíření. Jedná se totiž o naprosto zásadní dokončení příběhu, bez kterého by tato sága nikdy nemohla být úplná. Dá se tak říct, že je to takové kratší a lineárnější Baldur's Gate III: Throne of Bhaal, a to jak jeho oddělením od základní BGII výrazným příběhovým milníkem, tak zcela odlišnou atmosférou. Hlavní postava se tu prakticky stává téměř božskou bytostí a podle toho vypadají také hrozby, které musí společně se svými přáteli řešit. S tím je spojená výrazná devalvace magických předmětů, mocných nepřátel, a také jejich množství, což nemusí každému sednout.
Autoři za to ale tak úplně nemohou. S naprosto stejnou devalvací se potýká také papírová verze hry, Dungeons and Dragons. A přesně z tohoto důvodu velká spousta hráčů preferuje hraní na nízkých úrovních srovnatelných s prvním Baldur's Gate, kde se o svoji postavu skutečně bojíte a musíte přijmout každý poslíčkovský úkol ve snaze získat alespoň trochu toho věhlasu. Myslím, že menší část hráčů preferuje úrovně, na kterých se pohybujete ve druhém díle hry, ale zase je to úžasná odměna. Hráli jste dlouho a dobře, přežili jste, dostali se vysoko a můžete se teď na běžné smrtelníky dívat trochu z patra.
Čtvrtá edice DnD měla pro tyto odlišné herní zážitky přímo striktně oddělené stupně hry, které hezky odpovídají právě příběhu Gorionova chráněnce: heroic tier (BGI), paragon tier (BGII:SoA) a epic tier (BGII:ToB), kde už matematika herních mechanik nefunguje tak dobře vlivem polobožských schopnosti, které se zkrátka nedají moc dobře vybalancovat. Myslím, že většina skupin epic tier ani nehrála a spíše ukončila kampaň na jeho počátku. A je to tak naprosto v pořádku. Skipnout Throne of Bhaal by ale byla chyba. Ten prostě hrát chcete. Proč? Ze tří hlavních důvodů.
Za prvé: Příběhové finále. Jak už jsem řekla, jedná se o dokončení ságy Gorionova chráněnce a vlastně Bhaalspawnů jako celku. Prostě chcete vědět, jak to s nimi dopadlo a určit konečný osud, který se začal odvíjet už od samotného počátku v Candlekeepu.
Za druhé: Strážcova tvrz. Nejlepší nepovinný dungeon, který jsem měla tu čest hrát v izometrických RPGčkách. Hrozně mě bavil. Mnohem lepší jak Durlagova věž, mnohem lepší jak The Endless Paths of Od Nua.
Za třetí: Ascension. Určitě hrajte s tímto modem. S přimhouřením obou očí se dá říct, že je to jediná taková "polo-oficiální" modifikace, protože jejím autorem je David Gaider, scénárista nejen Bhaalova trůnu, ale i mnoha pozdějších BioWare her, a také autor Dragon Age knih. Do Ascensionu vložil to, co rozšíření mělo obsahovat, ale nakonec bylo vyškrtnuto z časových důvodů. Úžasné vylepšení příběhových možností, interakcí s postavami i úplného závěru hry. Ale pozor. Je to také vetší výzva, Ascension přistupuje důstojně nejen k vám, ale také k vašim konkurentům o trůn boha zabíjení. Hodně štěstí. Ale kdo se dostal až sem, měl by to zvládnout.
Pro: Příběhové finále, Strážcova tvrz, Ascension
Proti: DnD na epických úrovních obecně není moc oblíbené