Má pomalá cesta po X360 exkluzivních JRPG pokračuje, tentokrát s korejským titulem Magna Carta 2. Číslovka v názvu napovídá, že nejde o první titul v sérii, kterou na západě beztak téměř nikdo nezná a vydavatel s ní ani neměl asi velké plány, neboť krabice dnes seženete za dost vysoké ceny a na zpětnou kompatibilitu v digitální podobě můžete zapomenout. S vývojářským studiem se následně stalo kdo ví co a značka Magna Carta upadla v zapomnění.

Hra to však byla poměrně ambiciózní, řekl bych, jen na ni vývojáři buď neměli peníze a nebo zapomněli vymyslet, co v tom rozlehlém světě vlastně bude hráč dělat. Výsledek je, řekněme, MMOidní single-player RPG, kde chodíte od vykřičníku k vykřičníků rozlehlými pláněmi a krom vyblitých odstínů hnědé a šedé, jak bylo v době vzniku moderní, nevidíte vůbec nic interaktivního ani zajímavého na pohled. Samozřejmě každých pár kroků vás čeká nepřítel, přičemž i všechny hlavní a vedlejší úkoly jsou jen o zabíjení. A když nejsou o zabíjení, tak jsou o osvobození zajatců nebo nalezení určitých předmětů, nicméně tyhle úkoly splníte taky jen tak, že někoho zabijete. Hra ojediněle nabídne i nějaké mini-hry, které jsou také často o zabíjení. Nepochopitelné pak je, že všude rostou kytky nebo houby, ale abyste je mohli utrhnout, tak musíte mít aktivní úkol s nimi spojený, neb se při obyčejném trhání kytky také spouští otravná mini-hra. Budiž, tak je to prostě "dungeon crawler", dejme tomu. A je zábavný?

Nevím. Po 40 hodinách strávených bojem jsem se nedokázal rozhodnout, zda je soubojový systém dobrý, či nikoliv. Funguje poměrně zajímavě. V momentě, kdy vyčerpáte staminu a vejdete do overdrive módu je nutné provést speciální útok a následně přejít na ovládání jiného společníka, s kterým je potřeba udělat to samé, přičemž přechod na třetího společníka vám staminu vyresetuje a můžete tak pokračovat ve válečné vřavě bez přestávky. Pokud se vám to nepodaří, tak se postava dostane do overheat módu a není tak schopna útoku ani obrany. Nutno uznat, že pokud se vám daří, tak je vše příjemně svižné, na druhou stranu těch soubojů je tak velké množství, že to není zábavné dělat neustále dokola. Vrcholem pak je, že nepřátelé škálují spolu s vámi, tudíž ani nemáte pocit, že byste byli v průběhu hry lepší. Zmíněné velké množství nepřátel a nekonečné špihlání každého protivníka se pak násobí v poslední kapitole a je to jednoduše úmorné...

Nezachrání to ani početné boss fighty, na které většinou platí stejná taktika, a to vybavit svou postavu sekerou a provést tzv. armor break útok. Následně už bosse mydlíte co to jde. Pokud tahle taktika nefunguje, tak je nutné se prostě neustále léčit a čekat, až se vám nabijí speciální útoky. Tvůrci pak tuhle designerskou zoufalost završí tím, že proti některým bossům bojujete hned několikrát, jen v silnější podobě. Přijde mi, že se mohly mnohem víc využívat různá zaměření šestice hlavních postav a vhodně kombinovat jejich elementy, což se však prakticky neděje. Jediné, s čím vás tvůrci nechají se trochu vyhrát, jsou úpravy zbraní, kterým můžete vylepšovat statistiky pomocí různých gemů.

Když jsme u postav, tak ty jsou zoufale nudné. Hlavní hrdina je klasicky naivní a protivný idiot, doprovází jej rozmazlený fracek s božským komplexem, moudrý válečník, který je zároveň nejstarší postavou, tsundere slečna vypadající jako dítě a samozřejmě vůdčí ženská postava v podobě princezny, která je opět naprosto neutrální aby byla sympatická všem. Šestici pak uzavírá jediná dobrá postava jménem Celestine, která je dětinská členka lesních lidí, respektive nějakou zdejší alternativou elfů. Ta občas zaperlí nějakou vtipnou poznámkou, jinak je to však otřesná nuda plná klišé a nepřirozeně působících dialogů. Celestine je mimochodem 12 let, ale vypadá jako z pánského časopisu. Tvůrci to vysvětlují tak, že 12 let je u její rasy dospělý věk, neb se dožijí přibližně 40. Nemám slov... Ocenit však musím solidní a hlavně úplný anglický dabing. Naopak ani špetka snahy nejde vidět u příběhu jako takového, neboť jde o klasický střet dvou ideologii a s tím spojený zánik světa jak ho známe.

Jak jsem již zmínil, celou hru provází vyblité odstíny hnědé, šedé a zelené. Grafická stránka je i na dobu vzniku dost slabá a rozlehlým krajinám chybí jakýkoliv smysl pro detail. Vše se však mění u samotných postava a jejich design je vlastně dost dobrý a netradiční, ač je škoda, že se jejich oblečení nemění dle toho, co mají zrovna vybaveno. Stejně tak některá města a interiéry je i přes slabší detaily radost procházet, neb jim nápady nechybí. Grafické nedostatky ale vynahradí alespoň pěkný hudební doprovod.

Magna Carta 2 je vesměs průměrná hra, která krom soubojů nemá prakticky čím zaujmout. Jednotlivé úkoly nejsou moc variabilní, hra i přes svou rozlehlost působí prázdně a bez nápadů a generický příběh s plytkými postavami to nevynahradí. Poslední kapitola pak svou utahaností celé dílo sráží ještě o pořádný kus dolů a ve výsledku zbývá snad jen dobová exkurze do světa korejské single-player hry, neb k těm se člověk zrovna často nedostane. Pokud o tohle zrovna nestojíte, tak si běžte raději zahrát Kingdoms of Amalur: Reckoning. V rámci MMOidních singl RPG uděláte lépe. A nebo ještě líp, sáhněte po Xenoblade Chronicles X, nic lepšího pro sebe uděláte nemůžete.