Zelda, you're the princess of jack shit.
Link se probouzí z magického koma, duch mrtvého krále jej obdaruje magickými schopnostmi, a nezbývá než sehnat mistrmeč, navštívit čtyři rohy mapy a porazit bublající nestvůru která obsadila místní oblíbenou zříceninu, aby zbývajících 11 obyvatel tohoto království mělo zase kam v létě zajít na výšlap.
TotK se řídí heslem "když to funguje, hlavně na to nešahej". Proslýchá se, že původně TotK vzniklo jako nápady na DLC, a je to velmi vidět -- každý z přidaných prvků oproti minulému dílu (ať už jsou to létající ostrovy, podzemí, LEGO️ nebo pen-pineapple-apple-pen) původní koncept obohacuje jiným způsobem a dohromady je to prostě staré dobré BotW GOTY edition.
BotW se mi líbilo, takže by mě překvapilo kdyby TotK ne. A akceptovat ono překvapení mi zabralo dobrých 40 hodin hry, takže mi nemůžete zazlívat že jsem mu nedal šanci.
Hodně jsem o tom přemýšlel, a moje teorie je víceméně takováto:
- Recyklace mapy a konceptů z jedničky zabíjí ten pocit zkoumání neznáma.
- TotK oproti BotW o dost méně navádí k bodům zájmu a méně "skrytě moderuje" průchod hrou, čemuž svědčí i to že jsem měl po 40 hodinách hry hotové dva ze čtyř "velkých dungeonů" a odkrytou celou mapu, ale nepodařilo se mi sehnat rozumné brnění, odemknout byť jedinou vylepšovací vílu, či potkat podruhé toho chlapíka s chrastítkama. (Zejména to brnění bylo frustrující, protože bez ohledu na počet srdíček jsem byl stále "na dvě rány".)
- Vedlejší úkoly jsou repetitivní a prakticky ničím neodměňují. Člověk je schopen strávit několik hodin questem kde nalezne v podsvětí zlovolně vypadající sochu, které je třeba sehnat a vlastnoručně dopravit čtyři zlovolně vypadající oči, aby byl odměněn tím že se z této sochy stane obchůdek s nepříliš zajímavým sortimentem.
- LEGO️ mechanika začne být brzy ohraná, protože většina úkolů se sestává z "doprav tohle támhle". Nakolik se to marketuje jako "kreativní mechanika", nedá se tady hovořit o ničem jako "emergentní hratelnosti" nebo "immersive sim", prostě dostanete hromadu a co z ní slepíte to z ní slepíte.
Ve výsledku jsem si začal po každé herní sešn více a více uvědomovat, že za dobu co si člověk přečte zajímavou knihu nebo dohraje nějakou kreativní indie blbost si v TotK nagrajndí patnáct pampelišek, upeče tři pampeliškové koláče, ty ihned zkonzumuje při bitvě s monstrem v jeskyni, vyhraje jakýsi svítící token o kterém po čtyřiceti hodinách hry stále nevíte na co je, teleportujete se na létající ostrov, postavíte si letoun který se vám po dvaceti vteřinách letu stejně rozpadne, a starým dobrým kluzákem doletíte k jedné z masivních malůvek kde pak deset minut pobíháte abyste našli studánku a u toho na vás létají netopýři, pročež to ukončíte cut-scénou kde se dvě postavy baví o tom že se stane něco, co už jste viděli stát se v jiné cutscéně. Člověk si pak připadá jako kdyby pracoval celý den v kjůbiklu a nakonec šel na meeting který mohl být email, a to je přesně to co od her co hraji nechci.
Ještě to mohl zachránit příběh, ale to bychom byli u Nintenda naivní. Po rozhodnutí o D.N.F. jsem si na YouTube pustil zbývající cutscény a až na jeden zajímavý zvrat/misdirekci (skutečná Zelda je drak, ta co pobíhá po světě je falešná) a protáhlejší konec to bylo přesně to co jsem čekal. Link opět nemluví a jen blbě čumí, Zelda mluví jako premiantka 3. B která na kraji slz vede proslov na pohřbu třídního křečka, dialogy jsou repetitivní (a občas vyloženě zopakované), zlo je velké zlé a škaredé a hlavně strašlivě zlé bez špetky charakterizace, a obrovská spousta scén končí ve stylu "ok, hm, tak pojďme třeba zase zpátky". Ne že by se mi "příběh" BotW líbil, ale tam taky hrál druhé housle -- TotK v tomto ohledu silně přitlačí na smyčec a skřípe to otravně a nahlas.
TotK můžu doporučit, pokud jste ten druh člověka, co vydrží hrát BotW pořád dokola a užívá si tamní rutinu -- v tom případě budete nadšení. Pokud vás zahrát si znovu BotW tolik neláká (přiznám se, nejsem ten typ člověka co hraje hry znovu), je možné že ani vám TotK nesedne.
Link se probouzí z magického koma, duch mrtvého krále jej obdaruje magickými schopnostmi, a nezbývá než sehnat mistrmeč, navštívit čtyři rohy mapy a porazit bublající nestvůru která obsadila místní oblíbenou zříceninu, aby zbývajících 11 obyvatel tohoto království mělo zase kam v létě zajít na výšlap.
TotK se řídí heslem "když to funguje, hlavně na to nešahej". Proslýchá se, že původně TotK vzniklo jako nápady na DLC, a je to velmi vidět -- každý z přidaných prvků oproti minulému dílu (ať už jsou to létající ostrovy, podzemí, LEGO️ nebo pen-pineapple-apple-pen) původní koncept obohacuje jiným způsobem a dohromady je to prostě staré dobré BotW GOTY edition.
BotW se mi líbilo, takže by mě překvapilo kdyby TotK ne. A akceptovat ono překvapení mi zabralo dobrých 40 hodin hry, takže mi nemůžete zazlívat že jsem mu nedal šanci.
Hodně jsem o tom přemýšlel, a moje teorie je víceméně takováto:
- Recyklace mapy a konceptů z jedničky zabíjí ten pocit zkoumání neznáma.
- TotK oproti BotW o dost méně navádí k bodům zájmu a méně "skrytě moderuje" průchod hrou, čemuž svědčí i to že jsem měl po 40 hodinách hry hotové dva ze čtyř "velkých dungeonů" a odkrytou celou mapu, ale nepodařilo se mi sehnat rozumné brnění, odemknout byť jedinou vylepšovací vílu, či potkat podruhé toho chlapíka s chrastítkama. (Zejména to brnění bylo frustrující, protože bez ohledu na počet srdíček jsem byl stále "na dvě rány".)
- Vedlejší úkoly jsou repetitivní a prakticky ničím neodměňují. Člověk je schopen strávit několik hodin questem kde nalezne v podsvětí zlovolně vypadající sochu, které je třeba sehnat a vlastnoručně dopravit čtyři zlovolně vypadající oči, aby byl odměněn tím že se z této sochy stane obchůdek s nepříliš zajímavým sortimentem.
- LEGO️ mechanika začne být brzy ohraná, protože většina úkolů se sestává z "doprav tohle támhle". Nakolik se to marketuje jako "kreativní mechanika", nedá se tady hovořit o ničem jako "emergentní hratelnosti" nebo "immersive sim", prostě dostanete hromadu a co z ní slepíte to z ní slepíte.
Ve výsledku jsem si začal po každé herní sešn více a více uvědomovat, že za dobu co si člověk přečte zajímavou knihu nebo dohraje nějakou kreativní indie blbost si v TotK nagrajndí patnáct pampelišek, upeče tři pampeliškové koláče, ty ihned zkonzumuje při bitvě s monstrem v jeskyni, vyhraje jakýsi svítící token o kterém po čtyřiceti hodinách hry stále nevíte na co je, teleportujete se na létající ostrov, postavíte si letoun který se vám po dvaceti vteřinách letu stejně rozpadne, a starým dobrým kluzákem doletíte k jedné z masivních malůvek kde pak deset minut pobíháte abyste našli studánku a u toho na vás létají netopýři, pročež to ukončíte cut-scénou kde se dvě postavy baví o tom že se stane něco, co už jste viděli stát se v jiné cutscéně. Člověk si pak připadá jako kdyby pracoval celý den v kjůbiklu a nakonec šel na meeting který mohl být email, a to je přesně to co od her co hraji nechci.
Ještě to mohl zachránit příběh, ale to bychom byli u Nintenda naivní. Po rozhodnutí o D.N.F. jsem si na YouTube pustil zbývající cutscény a až na jeden zajímavý zvrat/misdirekci (skutečná Zelda je drak, ta co pobíhá po světě je falešná) a protáhlejší konec to bylo přesně to co jsem čekal. Link opět nemluví a jen blbě čumí, Zelda mluví jako premiantka 3. B která na kraji slz vede proslov na pohřbu třídního křečka, dialogy jsou repetitivní (a občas vyloženě zopakované), zlo je velké zlé a škaredé a hlavně strašlivě zlé bez špetky charakterizace, a obrovská spousta scén končí ve stylu "ok, hm, tak pojďme třeba zase zpátky". Ne že by se mi "příběh" BotW líbil, ale tam taky hrál druhé housle -- TotK v tomto ohledu silně přitlačí na smyčec a skřípe to otravně a nahlas.
TotK můžu doporučit, pokud jste ten druh člověka, co vydrží hrát BotW pořád dokola a užívá si tamní rutinu -- v tom případě budete nadšení. Pokud vás zahrát si znovu BotW tolik neláká (přiznám se, nejsem ten typ člověka co hraje hry znovu), je možné že ani vám TotK nesedne.
The Invincible