K sedmému dílu Might and Magic nemám takový nostalgický vztah jako k dílu šestému, protože jsem se k němu dostal až o nějaký čas později. Dokonce jsem i dřív dohrál osmičku, ale časem jsem se k sedmičce nakonec vrátil a užil si kvalit tohoto dílu.
Příběh mě bavil. Líbí se mi, jak je to pořád propojené se spin-offem Heroes of Might and Magic, zde konkrétně s oblíbeným třetím dílem. Po čase dojde i na nutné rozhodnutí, zdali se hrdinové vydají na cestu dobra nebo cestu zla s tím, že každá volba vede ke specifickým úkolům hlavní příběhové linky, stejně jako ke specifickým povyšovacím úkolům. Líbí se mi i postupné zlepšování svého sídla, hradu v Harmondale. Jen škoda, že jsem do toho nemohl nějak víc kecat. Ale ono by těch možností zase tak moc nebylo, takže možná je to takto i lepší.
Celková herní doba je tentokrát o dost kratší a naneštěstí se to až na pár výjimek týká i jednotlivých dungeonů, jejichž rozsáhlost byla v šestce legendární. Nakonec dojde i na mé ne zrovna moc oblíbené blastery. Naštěstí tomu je až v úplném závěru, který mě na hře moc nebaví a obvykle ho probíhám co nejrychleji bez likvidace všeho nepřátelského, na co narazím.
Na první pohled hra vypadá prakticky stejně jako šestka s upraveným HUDem. Pár změn v mechanikách hry, které vylepšují prožitek ze hry se tu najde. Jsou tu 3 nová povolání, několik nových skillů, ale hlavně došlo k omezení úrovní skillů dle zvoleného povolání. Ne každá postava tak může být expertem, mistrem či velmistrem v dané dovednosti, což vede k mnohem složitějšímu rozhodování, jakou partu si zvolit.
I když jsem strávil studováním jednotlivých povolání několik desítek minut, moje naposledy zvolená parta měla jednu drobnou chybu, která se nesla skoro celou hru. A tou byla absence vyšší úrovně odstraňování pastí. Té expertní mohla dosáhnout jen moje lučištnice, ale to až po dosažení nejvyššího povýšení, čehož lze dosáhnout až po volbě cesty, což jsem ale zase odkládal na nejpozdější možnou chvíli. Příště budu holt vědět, ale zase na druhou stranu mě bavilo při otevírání každé truhly poslouchat hlášky typu: "Sorry" nebo "I broke my nail".
A samozřejmě nesmím zapomenout na karetní hru Acromage. Minihru jsem již znal z osmého dílu, ale kredit má pochopitelně právě tento díl, kde se objevila poprvé.
Největším záporem hry pak zůstává stejný jako v šestce a tím je mizerná AI, obzvláště v dungeonech. Není tak problém lákat nepřátele k různým předmětům či dveřím, kde se zaseknou a já je můžu v klidu likvidovat, aniž by měli možnost protiútoku. Asi nejvíce tím trpěli Behemoti, kteří by jinak byli dost tuhými protivníky.
Ze série Might and Magic mám o něco více raději osmý díl a o dost více ten šestý. To ale nemění nic na tom, že sedmička nabízí velkou kupu zábavy, kterou si v budoucnu určitě někdy zase zopakuji.
Příběh mě bavil. Líbí se mi, jak je to pořád propojené se spin-offem Heroes of Might and Magic, zde konkrétně s oblíbeným třetím dílem. Po čase dojde i na nutné rozhodnutí, zdali se hrdinové vydají na cestu dobra nebo cestu zla s tím, že každá volba vede ke specifickým úkolům hlavní příběhové linky, stejně jako ke specifickým povyšovacím úkolům. Líbí se mi i postupné zlepšování svého sídla, hradu v Harmondale. Jen škoda, že jsem do toho nemohl nějak víc kecat. Ale ono by těch možností zase tak moc nebylo, takže možná je to takto i lepší.
Celková herní doba je tentokrát o dost kratší a naneštěstí se to až na pár výjimek týká i jednotlivých dungeonů, jejichž rozsáhlost byla v šestce legendární. Nakonec dojde i na mé ne zrovna moc oblíbené blastery. Naštěstí tomu je až v úplném závěru, který mě na hře moc nebaví a obvykle ho probíhám co nejrychleji bez likvidace všeho nepřátelského, na co narazím.
Na první pohled hra vypadá prakticky stejně jako šestka s upraveným HUDem. Pár změn v mechanikách hry, které vylepšují prožitek ze hry se tu najde. Jsou tu 3 nová povolání, několik nových skillů, ale hlavně došlo k omezení úrovní skillů dle zvoleného povolání. Ne každá postava tak může být expertem, mistrem či velmistrem v dané dovednosti, což vede k mnohem složitějšímu rozhodování, jakou partu si zvolit.
I když jsem strávil studováním jednotlivých povolání několik desítek minut, moje naposledy zvolená parta měla jednu drobnou chybu, která se nesla skoro celou hru. A tou byla absence vyšší úrovně odstraňování pastí. Té expertní mohla dosáhnout jen moje lučištnice, ale to až po dosažení nejvyššího povýšení, čehož lze dosáhnout až po volbě cesty, což jsem ale zase odkládal na nejpozdější možnou chvíli. Příště budu holt vědět, ale zase na druhou stranu mě bavilo při otevírání každé truhly poslouchat hlášky typu: "Sorry" nebo "I broke my nail".
A samozřejmě nesmím zapomenout na karetní hru Acromage. Minihru jsem již znal z osmého dílu, ale kredit má pochopitelně právě tento díl, kde se objevila poprvé.
Největším záporem hry pak zůstává stejný jako v šestce a tím je mizerná AI, obzvláště v dungeonech. Není tak problém lákat nepřátele k různým předmětům či dveřím, kde se zaseknou a já je můžu v klidu likvidovat, aniž by měli možnost protiútoku. Asi nejvíce tím trpěli Behemoti, kteří by jinak byli dost tuhými protivníky.
Ze série Might and Magic mám o něco více raději osmý díl a o dost více ten šestý. To ale nemění nic na tom, že sedmička nabízí velkou kupu zábavy, kterou si v budoucnu určitě někdy zase zopakuji.
