Hned na úvod se přiznám, že tvorba Kendži Mijazawy mi není příliš známá. Samozřejmě jsem věděl, co tak trochu očekávat, neb když se zajímáte o anime či česky vydanou japonskou literaturu, nemohlo se stát, že byste o nějaké jeho dílo alespoň nezavadili, nicméně nikdy jsem od něj nic nečetl a ani jsem neviděl žádné anime vytvořené na základě jeho tvorby. No vím jistě, že po dohrání Ihatovo Monogatari to brzy napravím.

Na poli SNES her jde jistě o poměrně nezvyklou záležitost. Ve hře nenajdete žádnou akci, žádné puzzly, žádné ohrožení života ani časové limity. Veškerá hratelnost se točí kolem procházení malých částí mapy a mluvení s NPC, přičemž jediná změna nastane při občasném hledání předmětů. Mohla by to vlastně být pouhá visual novela a zas tolik by se nestalo. Překvapivě to však stačí. Hra je rozdělena do devíti krátkých kapitol, přičemž každá z nich nějak zkratkovitě pojednává o hrdinech z Mijazawova díla. Co se na první pohled tváří jako pohádky pro děti, má místy poměrně překvapivý dějový vývoj a rozhodně si tak jednotlivé příběhy užijí i dospělí.

Krom poutavého vyprávění je jistě plusem i příjemná atmosféra městečka a přilehlého okolí a jeho postupná proměnlivost. Co však zamrzí, jsou interiéry. Ve všech domech to vypadá tak nějak stejně, všechny mají stejný nábytek, stejné knihovny a stejné podlahy a nejhorší je, že i v rámci jedné budovy se nábytek a jeho řazení stále recykluje dokola. Ještě horší to je pak s interaktivitou prostředí. Aktivní jsou bohužel jen příběhové předměty a cedule na budovách. Hrdina jinak nemá poznámky vůbec k ničemu, což zamrzí vzhledem k žánru.

Ihatovo Monogatari rozhodně není žádný must-play titul. Potěší jistě autorovy fandy, případně milovníky retro japonských podivností, ale pro ostatní asi nemá valnou hodnotu, která by nešla nahradit něčím lepším v podobném stylu (z moderních her třeba To the Moon). Rozhodně však hraní nebude litovat asi nikdo.

Tak dík Droline za doporučení.