Co je největší rozdíl mezi profesionální a fanouškovskou tvorbou? Ne, nemusí jít o kvalitu, kterou bychom od vývojářů, kteří dělají hry za peníze, podvědomě mohli očekávat vyšší... Je to odvaha! A Thief: The Black Parade je toho zářným příkladem. Odvaha pustit se do megalomanského projektu ve svém volném čase a potenciálně z toho nemít ani dolar. Odvaha otestovat herní mechanismy v nevšedních situacích, odvaha roztáhnout herní plochu do nevídaných rozměrů, odvaha zvýšit obtížnost nad hranici casual hraní, odvaha experimentovat…
Thief: The Black Parade je plnohodnotná hra, která svou profesionalitou zahanbuje i jinak velmi oceňovaný neoficiální datadisk Thief 2X: Shadows of the Metal Age. Ačkoli první mise je z mého pohledu ta nejslabší, dává okamžitě najevo, že nás čeká něco velkého. Rozkládá před námi městský komplex, v kterém nebude úplně jednoduché se zorientovat. Chodbičky se postupně propojují a vy brzy pochopíte, že v The Black Parade se více než jindy budete muset ohlížet vzhůru. „Vertikalita“ všech misí je ohromná, pokud se někam nemůžete dostat přímo, můžete se tam zpravidla dostat oknem, žebříkem, nebo lanem.
Pokud jsem u prvního Thiefa chválil, že postupný sestup do podzemních kobek ve čtvrté misi Down in the Bonehoard skvěle slouží i jako imerzivní prvek, který vás dokáže ponořit hlouběji i do samotné hry, tak zdejší čtvrtá (Death's Dominion) a osmá mise (Jaws of Darkness) předvádí v tomto ohledu naprosté šílenství. Náčrtek mapy sice může ukazovat jen 3 vrstvy, ale pomyslná patra těchto podzemních komplexů by se dala počítat na desítky. S tím se pojí i moje prakticky jediná výtka, a to je až příliš obtížná orientace v prostoru. Kolikrát jsem nebyl ani podle mapy a kompasu schopen poznat, kde se nacházím. Připomeňme, že Thief II orientaci podstatně zjednodušil, kdy na mapě vždy rozsvítil aktuální místnost, či ulici, ve které se právě nacházíte. The Black Parade na to jde po staru – musíte používat především paměť.
Design všech misí je doslova fantastický, nebál bych se říct, že patří mezi to nejlepší, co jsem měl tu čest ve videohrách vidět a prožít. I pokud vzpomenu na ty nejlépe promyšlené mapy jako je Prey, či Resident Evil 2, tak svou komplexností a provázaností je na tom The Black Parade minimálně stejně dobře. Myslím, že herní designéři by se z něčeho takového mohli učit. Bez nadsázky každá z desíti misí má unikátní architekturu, barevné tónování a feeling. Každá mise je také určitým odkazem a poctou původní sérii Thief. Hned druhý kousek Where Old Faces Fade připomíná svými mysteriózními prvky legendární The Sword z Thief: Gold, sedmá The Long Shadow Falls využívá principy jedné z nejlepších misi Thief II – First City Bank apod.
To, co The Black Parade také dotahuje k dokonalosti, je umělecké využití de facto „staré“ grafiky. Grafický engine má za sebou čtvrt století, omlazeny byly jen některé textury formou povinného modu TFix, ale přesto díky precizní práci se světlem a stíny, vypadá hra velmi pěkně. Stará grafika se vlastně stává předností, protože najednou není třeba prostory nacpat různým harampádím a všemožnými hejblátky, stačí velké tajuplné chodby, které svou prázdnotou naopak zvýrazňují malby na stěnách a dávají prostor ostře pronikavému světlu, aby se nápadně lámalo o gotické sloupy.
Co se týče herních prvků, je jasné, že vás čeká mnoho sofistikovaných schovávaček, inovativní nepřátelé a také nějaký ten easter egg (jehož odhalení vás bohatě odmění). Za nejpůsobivější považuju jakési nové temné rytíře, kteří se mohou hýbat pouze, když se nachází mimo vaše zorné pole. Atmosféra, kdy odhlédnete stranou a uslyšíte za zády sprint, je k nezaplacení (viz Resident Evil: Village: Winters' Expansion).
Měl bych to zkrátit – The Black Parade je nejlepší herní mod, nebo chcete-li fanmade hra, kterou jsem kdy hrál a zařadil bych ji mezi „povinnou četbu“ žánru stealth. Do toho!
Thief: The Black Parade je plnohodnotná hra, která svou profesionalitou zahanbuje i jinak velmi oceňovaný neoficiální datadisk Thief 2X: Shadows of the Metal Age. Ačkoli první mise je z mého pohledu ta nejslabší, dává okamžitě najevo, že nás čeká něco velkého. Rozkládá před námi městský komplex, v kterém nebude úplně jednoduché se zorientovat. Chodbičky se postupně propojují a vy brzy pochopíte, že v The Black Parade se více než jindy budete muset ohlížet vzhůru. „Vertikalita“ všech misí je ohromná, pokud se někam nemůžete dostat přímo, můžete se tam zpravidla dostat oknem, žebříkem, nebo lanem.
Pokud jsem u prvního Thiefa chválil, že postupný sestup do podzemních kobek ve čtvrté misi Down in the Bonehoard skvěle slouží i jako imerzivní prvek, který vás dokáže ponořit hlouběji i do samotné hry, tak zdejší čtvrtá (Death's Dominion) a osmá mise (Jaws of Darkness) předvádí v tomto ohledu naprosté šílenství. Náčrtek mapy sice může ukazovat jen 3 vrstvy, ale pomyslná patra těchto podzemních komplexů by se dala počítat na desítky. S tím se pojí i moje prakticky jediná výtka, a to je až příliš obtížná orientace v prostoru. Kolikrát jsem nebyl ani podle mapy a kompasu schopen poznat, kde se nacházím. Připomeňme, že Thief II orientaci podstatně zjednodušil, kdy na mapě vždy rozsvítil aktuální místnost, či ulici, ve které se právě nacházíte. The Black Parade na to jde po staru – musíte používat především paměť.
Design všech misí je doslova fantastický, nebál bych se říct, že patří mezi to nejlepší, co jsem měl tu čest ve videohrách vidět a prožít. I pokud vzpomenu na ty nejlépe promyšlené mapy jako je Prey, či Resident Evil 2, tak svou komplexností a provázaností je na tom The Black Parade minimálně stejně dobře. Myslím, že herní designéři by se z něčeho takového mohli učit. Bez nadsázky každá z desíti misí má unikátní architekturu, barevné tónování a feeling. Každá mise je také určitým odkazem a poctou původní sérii Thief. Hned druhý kousek Where Old Faces Fade připomíná svými mysteriózními prvky legendární The Sword z Thief: Gold, sedmá The Long Shadow Falls využívá principy jedné z nejlepších misi Thief II – First City Bank apod.
To, co The Black Parade také dotahuje k dokonalosti, je umělecké využití de facto „staré“ grafiky. Grafický engine má za sebou čtvrt století, omlazeny byly jen některé textury formou povinného modu TFix, ale přesto díky precizní práci se světlem a stíny, vypadá hra velmi pěkně. Stará grafika se vlastně stává předností, protože najednou není třeba prostory nacpat různým harampádím a všemožnými hejblátky, stačí velké tajuplné chodby, které svou prázdnotou naopak zvýrazňují malby na stěnách a dávají prostor ostře pronikavému světlu, aby se nápadně lámalo o gotické sloupy.
Co se týče herních prvků, je jasné, že vás čeká mnoho sofistikovaných schovávaček, inovativní nepřátelé a také nějaký ten easter egg (jehož odhalení vás bohatě odmění). Za nejpůsobivější považuju jakési nové temné rytíře, kteří se mohou hýbat pouze, když se nachází mimo vaše zorné pole. Atmosféra, kdy odhlédnete stranou a uslyšíte za zády sprint, je k nezaplacení (viz Resident Evil: Village: Winters' Expansion).
Měl bych to zkrátit – The Black Parade je nejlepší herní mod, nebo chcete-li fanmade hra, kterou jsem kdy hrál a zařadil bych ji mezi „povinnou četbu“ žánru stealth. Do toho!
