Černá ovce rodiny Final Fantasy a zároveň první pokračování v její historii se pro mě, už v době vydání, stalo jasným důkazem, že po přelomu tisíciletí museli být v zaměstnanecké kantýně Square podávány nějaké halucinogenní houbičky. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit vymyšlení, schválení a dokonce i vytvoření takové hry.
S přimhouřením obou očí dokážu příběhově pochopit změnu stylu vyprávění na: „ulítlé teenagerky jedou na výlet“, ale některé pasáže opravdu zvedají obočí, ať už scénářem, tak i animacemi. Konkrétně Brother se stal pravděpodobně nejtrapnější postavou v sérii. On se vůbec žádný z charakterů se nedá brát vážně a i navrátilci z desítky dostávají minimum prostoru k napravení dojmu.
Všechno je navíc podpořeno podivnou strukturou, kdy zhruba 75% obsahu je, v zásadě, nepovinného. Vlastně je vhodné chodit všude jinde, než vám hra řekne. Dohrát ji na sto procent je takřka nemožné i s návodem, protože se do nich počítá každé pšouknutí. Mých 90% za nějakých čtyřicet hodin považuju za obrovský úspěch a jsem na něj patřičně hrdý :)
I mechanikami se jedná o zvláštního kočkopsa plného, více či méně povedených, miniher. Občas frustrující mise narušují jinak snadný průchod, navíc odměny z nich málokdy uspokojí. Do toho si připočtěme nehorázné používaní assetů z předchůdce a celkový dojem zůstává otřesný.
FFX-2 zachraňují souboje. Návrat k ATB, tady navíc možná v jeho nejlepší iteraci, se povedl na jedničku. Zpět jsou i různá povolaní měnitelné přímo během boje. Každé má navíc nějaký svůj speciální příkaz a jejich kombinacím na trojici protagonistek se meze nekladou. Nově lze správným načasováním útoků dosáhnout zvyšování poškození uděleného nepřátelům. Počítat je potřeba se vzdáleností doběhu k monstru v případě úderu na blízko, doby používaní schopností nebo seslání kouzel. Škoda jen, že použití přesných útoků není plně využito a více po hráči vyžadováno.
Přiznávám, že se mi pokračování jedné z mých nejoblíbenějších her obtížně doporučuje. Hlavně rozhodně nečekejte další FFX. Dvojka se odlišuje vlastně úplně vším. Za mě se jedná o jeden z těch případů, kdy jméno hře uškodilo. Vynechat totiž z názvu ona dvě magická slůvka by nejspíše úplně změnilo očekávání, snad i přijetí, tohoto rozporuplného díla.
S přimhouřením obou očí dokážu příběhově pochopit změnu stylu vyprávění na: „ulítlé teenagerky jedou na výlet“, ale některé pasáže opravdu zvedají obočí, ať už scénářem, tak i animacemi. Konkrétně Brother se stal pravděpodobně nejtrapnější postavou v sérii. On se vůbec žádný z charakterů se nedá brát vážně a i navrátilci z desítky dostávají minimum prostoru k napravení dojmu.
Všechno je navíc podpořeno podivnou strukturou, kdy zhruba 75% obsahu je, v zásadě, nepovinného. Vlastně je vhodné chodit všude jinde, než vám hra řekne. Dohrát ji na sto procent je takřka nemožné i s návodem, protože se do nich počítá každé pšouknutí. Mých 90% za nějakých čtyřicet hodin považuju za obrovský úspěch a jsem na něj patřičně hrdý :)
I mechanikami se jedná o zvláštního kočkopsa plného, více či méně povedených, miniher. Občas frustrující mise narušují jinak snadný průchod, navíc odměny z nich málokdy uspokojí. Do toho si připočtěme nehorázné používaní assetů z předchůdce a celkový dojem zůstává otřesný.
FFX-2 zachraňují souboje. Návrat k ATB, tady navíc možná v jeho nejlepší iteraci, se povedl na jedničku. Zpět jsou i různá povolaní měnitelné přímo během boje. Každé má navíc nějaký svůj speciální příkaz a jejich kombinacím na trojici protagonistek se meze nekladou. Nově lze správným načasováním útoků dosáhnout zvyšování poškození uděleného nepřátelům. Počítat je potřeba se vzdáleností doběhu k monstru v případě úderu na blízko, doby používaní schopností nebo seslání kouzel. Škoda jen, že použití přesných útoků není plně využito a více po hráči vyžadováno.
Přiznávám, že se mi pokračování jedné z mých nejoblíbenějších her obtížně doporučuje. Hlavně rozhodně nečekejte další FFX. Dvojka se odlišuje vlastně úplně vším. Za mě se jedná o jeden z těch případů, kdy jméno hře uškodilo. Vynechat totiž z názvu ona dvě magická slůvka by nejspíše úplně změnilo očekávání, snad i přijetí, tohoto rozporuplného díla.
