Dnes je neuvěřitelná doba. Já, pravověrný PCčkář, že bych si někdy zahrál legendární první Silent Hill, kterýžto na PC nikdy nevyšel? Mé desetileté já by se mi jistě vysmálo. Do Playstationu se přece musely hry kupovat, ne jako na PC, kde to bylo přece vždycky "zadarmo". A kde já bych na to tehdy vzal.
No a stačilo jen 25 let a já si ho konečně přes emulátor zahrál. Však co je 25 let v životě lidském, notabene herním? Jako nic.
Je možná pravda, že se čtvrt století trochu podepsalo na technické stránce hry, ale tak nějak jinak, než hry na PC. Tehdejší 3D PC hry měly daleko ostřejší rozlišení, detaily nebo dohled, ale velmi často na úkor jakékoliv realističnosti. Grafika Silent Hillu je na jednu stranu hrozná, na druhou stranu pošilhává po moderních hrách. Sice je to pixelaté, ale architektura budov, města, interiérů či konkrétních objektů je zcela realistická a Silent Hillu by prostě stačilo zlepšit rozlišení a byla by to moderní hra. V 3D PC hrách té doby plné ostrých hran a ostrých úhlů se často cítím jako v nějakém umělohmotném uzavřeném světě, ale Silent Hillu se povedlo mě přesvědčit, že jsem v Silent Hillu. Boží.
A občas jsem se cítil jak v GTA 3. Nečekal jsem, že Playstation byl schopen ustát v podstatě otevřený svět. Je tady z nouze ctnost v podobě mlhy a asi nikde nejsou víc jak tři protivníci, i tak ale zaslouží tvůrci respekt, co předvedli.
Ona mlha je super, nakonec však pro mě byla jedním z důvodů, proč byl pro mě Silent Hill trochu nepříjemný k hraní. Překvapivě to nebylo ovládání, které jsem si namapoval, jak jsem chtěl. Mlha chvilku fajn, ale během nějakých 9 hodin, kolik mi hra čistého času trvala, bych se aspoň jednou rozhlédnout chtěl. Škoda. Obzvlášť ve městě a na silnici, kdy jdete úplně naslepo, je hra únavná. A v noci ještě o fous víc. Můžete namítnout, že ty nepříjemné pocity, které jsem zažíval, byl prostě strach, ale to asi ne. Prostě jen to nepřátelské prostředí mě pak demotivuje k nějakému detailnímu průzkumu například a chci se dostat co nejdřív na konec hry. A to, když se mi stane, tak je pro mě trochu red flag, jak se říká.
První půlku jsem byl až nadšený, druhou půlku jsem už víc dohrával. Ale není to jen mlhou, už ve škole jsem očekával znatelnější posun v ději, a ten nepřišel. Mé úvodní nadšení tím trochu vyprchalo a místo toho jsem se plahočil od čerta k ďáblu a posuny přišly až mnohem později. Tvůrci pak také začali hodně recyklovat, ať už jednotlivé místnosti a objekty, tak také začal postupně vyplouvat na povrch velmi omezený počet textur.
Příběh je pozoruhodný, ne moc pochopitelný, ale dobře funguje jako takový teaser pro další díly. Všechny postavy mají skvělý vizuál a jsou zapamatovatelné a chtěl bych, aby byly v příběhu častěji, aby mě jejich osud zajímal víc. Takhle jsem se do nich ponořil jenom proto, že jsem druhou půlku hry hrál několikrát kvůli různým koncům. Přesto si troufám tvrdit, že způsob podání příběhu má obrovské rezervy a je příliš zkratkovitý. Spousta věcí mohla vyznít daleko lépe a nestálo by to moc úsilí, ale holt je to tou dobou.
Co se týče samotného gameplaye, oceňuji, že je hra více adventura a rébusy byly moc fajn, v jádru je to ale prostě zase jenom Resident Evil a už je to prostě všeho mockrát. Je fascinující, že se v letech 98-2000 s těmito hrami roztrhl vyloženě ruksak, každá se hraje skoro stejně a přitom si všechny odnášejí dobré hodnocení. Žánr akční adventury v těchto letech byl tímto konkrétním subžánrem úplně převálcován.
Kamera je hlavním pozitivem i negativem zároveň. Na jednu stranu velmi akční, dynamická, některé momenty jsou na ní vyloženě postavené, na stranu druhou extrémně otravná, ale to je v tomhle žánru pravidlem.
Hudba Akira Yamaoky je legendární, znám ji už dlouho, ale vždycky mě fascinovalo, že je ta hudba tak legendární, přestože jsou poslouchatelné vlastně jen dva tracky, intro (s vtipným vykradením James Bond Theme) a outro (s rozladěnou kytarou), zbytek jsou ambietní děsohluky, u kterých se příjemně podřimuje.
Zatímco Resident Evil je béčko, Dino Crisis je béčko s dinosaurama, tak Silent Hill béčko být nechce. Má podle mě vlastně nejblíže k Nocturne, které jsem dohrál nedávno. Na rozdíl od něj má Silent Hill kontinuální příběh, což mi sedí víc a podobně se snaží být inteligentním temným hororem, a jde mu to lépe. Těším se, kam se bude Silent Hill v dalších dílech vyvíjet.
No a stačilo jen 25 let a já si ho konečně přes emulátor zahrál. Však co je 25 let v životě lidském, notabene herním? Jako nic.
Je možná pravda, že se čtvrt století trochu podepsalo na technické stránce hry, ale tak nějak jinak, než hry na PC. Tehdejší 3D PC hry měly daleko ostřejší rozlišení, detaily nebo dohled, ale velmi často na úkor jakékoliv realističnosti. Grafika Silent Hillu je na jednu stranu hrozná, na druhou stranu pošilhává po moderních hrách. Sice je to pixelaté, ale architektura budov, města, interiérů či konkrétních objektů je zcela realistická a Silent Hillu by prostě stačilo zlepšit rozlišení a byla by to moderní hra. V 3D PC hrách té doby plné ostrých hran a ostrých úhlů se často cítím jako v nějakém umělohmotném uzavřeném světě, ale Silent Hillu se povedlo mě přesvědčit, že jsem v Silent Hillu. Boží.
A občas jsem se cítil jak v GTA 3. Nečekal jsem, že Playstation byl schopen ustát v podstatě otevřený svět. Je tady z nouze ctnost v podobě mlhy a asi nikde nejsou víc jak tři protivníci, i tak ale zaslouží tvůrci respekt, co předvedli.
Ona mlha je super, nakonec však pro mě byla jedním z důvodů, proč byl pro mě Silent Hill trochu nepříjemný k hraní. Překvapivě to nebylo ovládání, které jsem si namapoval, jak jsem chtěl. Mlha chvilku fajn, ale během nějakých 9 hodin, kolik mi hra čistého času trvala, bych se aspoň jednou rozhlédnout chtěl. Škoda. Obzvlášť ve městě a na silnici, kdy jdete úplně naslepo, je hra únavná. A v noci ještě o fous víc. Můžete namítnout, že ty nepříjemné pocity, které jsem zažíval, byl prostě strach, ale to asi ne. Prostě jen to nepřátelské prostředí mě pak demotivuje k nějakému detailnímu průzkumu například a chci se dostat co nejdřív na konec hry. A to, když se mi stane, tak je pro mě trochu red flag, jak se říká.
První půlku jsem byl až nadšený, druhou půlku jsem už víc dohrával. Ale není to jen mlhou, už ve škole jsem očekával znatelnější posun v ději, a ten nepřišel. Mé úvodní nadšení tím trochu vyprchalo a místo toho jsem se plahočil od čerta k ďáblu a posuny přišly až mnohem později. Tvůrci pak také začali hodně recyklovat, ať už jednotlivé místnosti a objekty, tak také začal postupně vyplouvat na povrch velmi omezený počet textur.
Příběh je pozoruhodný, ne moc pochopitelný, ale dobře funguje jako takový teaser pro další díly. Všechny postavy mají skvělý vizuál a jsou zapamatovatelné a chtěl bych, aby byly v příběhu častěji, aby mě jejich osud zajímal víc. Takhle jsem se do nich ponořil jenom proto, že jsem druhou půlku hry hrál několikrát kvůli různým koncům. Přesto si troufám tvrdit, že způsob podání příběhu má obrovské rezervy a je příliš zkratkovitý. Spousta věcí mohla vyznít daleko lépe a nestálo by to moc úsilí, ale holt je to tou dobou.
Co se týče samotného gameplaye, oceňuji, že je hra více adventura a rébusy byly moc fajn, v jádru je to ale prostě zase jenom Resident Evil a už je to prostě všeho mockrát. Je fascinující, že se v letech 98-2000 s těmito hrami roztrhl vyloženě ruksak, každá se hraje skoro stejně a přitom si všechny odnášejí dobré hodnocení. Žánr akční adventury v těchto letech byl tímto konkrétním subžánrem úplně převálcován.
Kamera je hlavním pozitivem i negativem zároveň. Na jednu stranu velmi akční, dynamická, některé momenty jsou na ní vyloženě postavené, na stranu druhou extrémně otravná, ale to je v tomhle žánru pravidlem.
Hudba Akira Yamaoky je legendární, znám ji už dlouho, ale vždycky mě fascinovalo, že je ta hudba tak legendární, přestože jsou poslouchatelné vlastně jen dva tracky, intro (s vtipným vykradením James Bond Theme) a outro (s rozladěnou kytarou), zbytek jsou ambietní děsohluky, u kterých se příjemně podřimuje.
Zatímco Resident Evil je béčko, Dino Crisis je béčko s dinosaurama, tak Silent Hill béčko být nechce. Má podle mě vlastně nejblíže k Nocturne, které jsem dohrál nedávno. Na rozdíl od něj má Silent Hill kontinuální příběh, což mi sedí víc a podobně se snaží být inteligentním temným hororem, a jde mu to lépe. Těším se, kam se bude Silent Hill v dalších dílech vyvíjet.
Gunman Chronicles