Shellshock na mě zapůsobil naprosto příšerným prvním dojmem, pokud vynechám skvělou hudbu z menu. Nevýraznou grafiku z dob vrcholu éry PS2 a Xboxu vem čert. Mnohem horší byl samotný pocit z hratelnosti. Kostrbatý pohyb, nepřesná střelba, respawn a nezvyklé ovládání mě dohánělo k šílenství. Pocit ze střelby byl sám o sobě hrozný. Korunu tomu dávala samoúčelná brutalita, kdy se trefíte do těla a upadne noha nebo praskne hlava jako v Soldier of Fortune: Payback. Ovládání vyžaduje neustálé potvrzování každého úkonu a hordy nepřátel nekonečně nabíhají do doby překročení skriptovacího bodu.
Děs ze hry naštěstí po nějaké době nahradilo zvyknutí si. Chvíli po té slušná zábava. Po vypnutí mozku je to, ve skutečnosti, slušná odpočinková akce. Hra, která nemoří hráče brutální obtížností, ale posílá na něj dostatek nepřátel, aby měl hezký pocit z postupu. Hra, která hráče (na rozdíl od Vietcongu), nezabije hráče každou nalíčenou pastí. U těch výbušných se mi sice, díky extrémně dementní minihře, nepodařilo zneškodnit. Zato mě nikdy sama od sebe nezabila. Je to celé jenom o střílení. I ve "stealth" misích. Cesta dál se nedá minout.
Shellshock se snaží ukazovat hrůzy války. Na jednu stranu má celkem tísnivou brutální atmosféru. Na druhou stranu je to celé tak přestřelené, že to vypadá jak z komiksu. Obě dvě strany dělají zvěrstva, že je to těžko uvěřitelné. Často dělané až moc na efekt. V každé misi zastřelíte asi 100 nepřátel. Muže a ženy bez rozdílu. Civilisty také a bez postihu. Každý maniak se tu může vyřádit a pak mít ze sebe ten správný válečný pocit. Ano v Shellshocku se masakruje a z mrtvol se sbírají suvenýry jako pozdější platidlo v táboře. Někdy tísnivě syrová atmosféra fungovala. Výčitky z tolika mrtvých.. Pak jsem si za suvenýry koupil šuky, šuky, bum, bum a v komediální animaci se trochu "pobavil".
Jak se blížil konec, nepřátel bylo čím dál víc a já s krvavýma očima po poslední atmosferické animaci zjistil, že mě to bavilo. A, že není v pořádku počítat zabité, kterých bylo 889. Čistý herní čas byl 3 hodiny 50 minut a já si vychutnával skvělou bluesovou skladbu v závěrečných titulkách. Hudba v Nam 67 je fenomenální. Pecky jako Who do you love od George Thorogooda, John Lee Hooker - I don´t wanna go to Vietnam, Eddie Kirk - The Hawg Pt. 1 nebo Jimmy Powell & The Five Dimensions - Sugar Babe byly a jsou pořád skvělé.
Přes děsivý začátek je to nakonec vcelku pohodově nepohodová hra.
Herní výzva 2024: V záři reflektorů
Děs ze hry naštěstí po nějaké době nahradilo zvyknutí si. Chvíli po té slušná zábava. Po vypnutí mozku je to, ve skutečnosti, slušná odpočinková akce. Hra, která nemoří hráče brutální obtížností, ale posílá na něj dostatek nepřátel, aby měl hezký pocit z postupu. Hra, která hráče (na rozdíl od Vietcongu), nezabije hráče každou nalíčenou pastí. U těch výbušných se mi sice, díky extrémně dementní minihře, nepodařilo zneškodnit. Zato mě nikdy sama od sebe nezabila. Je to celé jenom o střílení. I ve "stealth" misích. Cesta dál se nedá minout.
Shellshock se snaží ukazovat hrůzy války. Na jednu stranu má celkem tísnivou brutální atmosféru. Na druhou stranu je to celé tak přestřelené, že to vypadá jak z komiksu. Obě dvě strany dělají zvěrstva, že je to těžko uvěřitelné. Často dělané až moc na efekt. V každé misi zastřelíte asi 100 nepřátel. Muže a ženy bez rozdílu. Civilisty také a bez postihu. Každý maniak se tu může vyřádit a pak mít ze sebe ten správný válečný pocit. Ano v Shellshocku se masakruje a z mrtvol se sbírají suvenýry jako pozdější platidlo v táboře. Někdy tísnivě syrová atmosféra fungovala. Výčitky z tolika mrtvých.. Pak jsem si za suvenýry koupil šuky, šuky, bum, bum a v komediální animaci se trochu "pobavil".
Jak se blížil konec, nepřátel bylo čím dál víc a já s krvavýma očima po poslední atmosferické animaci zjistil, že mě to bavilo. A, že není v pořádku počítat zabité, kterých bylo 889. Čistý herní čas byl 3 hodiny 50 minut a já si vychutnával skvělou bluesovou skladbu v závěrečných titulkách. Hudba v Nam 67 je fenomenální. Pecky jako Who do you love od George Thorogooda, John Lee Hooker - I don´t wanna go to Vietnam, Eddie Kirk - The Hawg Pt. 1 nebo Jimmy Powell & The Five Dimensions - Sugar Babe byly a jsou pořád skvělé.
Přes děsivý začátek je to nakonec vcelku pohodově nepohodová hra.
Herní výzva 2024: V záři reflektorů
Pro: válečné atmosféra z brutální války funguje, nenáročná a zábavná hratelnost, hra se nesnaží o jiné prvky než střílení, perfektní dobový soundtrack
Proti: děsivý začátek, nepohodlné ovládání, krátké, někdy až moc samoúčelné násilí, mohlo by to být hezčí