Nikdy předtím by mě nenapadlo, že nějaká videohra může být takhle autorská. Northern Journey je čiré autorství. Radost i šílenství z tvorby. A ještě k tomu to není žádný "gimmick", jako v případě mnoha jiných (indie) her, které třeba vypadají zajímavě, ale z hratelnostního hlediska jsou přinejlepším mělké. Je to hra vytvořená jediným člověkem (konkrétně Norem), který má rád hiking, sjíždění po laně, potápění, střelbu z luku a kdovíco ještě. A všechny tyhle činnosti ve hře jsou a to ve velice funkční podobě. Spousta textur i zvuků pochází přímo z autorových výprav (stíny v prostředí jsou mimochodem ručně dokreslené; žádné "podvádění" se zdroji světla). Jo a jen tak bokem si nahrál vlastní soundtrack. S flétnou a synťáky.
V jádru se jedná o FPS s trochou adventuření, byť také trochu klame - zhruba první třetina působí dojmem metroidvanie a i pozdější oblasti vám odkrývají cesty k návratu do výchozí vesnice, ale už k tomu zkrátka není důvod a pocit alespoň zdánlivé nelinearity je ten tam.
Ale vadí to? Samozřejmě ne. Téměř nikdy ne. Tohle je takový ten hidden gem a ještě k tomu nebroušený. A i když z hlediska hratelnosti nejde o nic převratného, hra rozhodně není na zajímavé nápady chudá. Zbraně mají vlastní mechaniky - třeba základní prak nabyde na plné síle až po druhé rotaci, luk se nejenže musí napnout, ale postava jej takhle udrží jen po několik vteřin a tak podobně. Ale především: snad každá ze sedmnácti - často značně rozsáhlých - lokací má nějakou zvláštnost. Začíná to zmíněnou vesnicí obývanou všelijakými postavičkami; vzhledově spíše připomínající charaktery z různých strašidelných animovaných pohádek než skutečné lidi. Uprostřed jezera se pak nad hladinou pohybuje záhadná entita, která vás sice přímo nezabije, ale pomalu vás přitahuje k sobě do vody (která je spolu s pády z výšek nejčastější příčinou vaší záhuby), některé části jsou vyloženě explorativní a to ve všech možných provedeních - země, vzduch i voda. Je tu i několik hororovějších pasáží, kdy před někým nebo spíše něčím prcháte. Akční části jsou povětšinou zábavné, byť občas zdlouhavé, vyloženě frustrující mi přišla až jedna ke konci plus několik posledních bossfightů. (Ono trefit prakem nebo lukem cokoli pohybujícího se horizontálně i vertikálně není zrovna sranda.) Hra má nastavení obtížnosti, ale myslím, že by dost lidí ocenilo, kdyby ovlivňovalo i množství nepřátel. A když jsme u toho množství nepřátel - říct, že je ve hře spousta pavouků, je značně podhodnocující. Jsou zde totiž úplně všichni pavouci. A i když většina nepřátel funguje s výjimkami velice podobně, potěší alespoň vizuální variabilita - každé prostředí má své vlastní a jakmile oblast opustíte, už se s nimi víc nesetkáte.
Příběh je sám o osobě prostý - v podstatě poslíčkujete a hledáte nejrůznější předměty, ale značně jej vynáší to osobité pojetí. Všeprostupující severský folklor tu má nádech něčeho bizarního a zneklidňujícího zároveň, nechybí ani svérázný smysl pro humor. Z angličtiny lze dobře poznat, že nejde o tvůrcův mateřský jazyk, vyhrává to však tím, že omezuje psané slovo na naprosté minimum a spousta věcí je ponechána na hráčově důvtipu. Čím pak Northern Journey vítězí na celé čáře, je atmosféra. Naposledy mě takhle pohltila snad Subnautica a byť se jedná o značně odlišný typ hry, z hlediska kombinace nápaditého prostředí a právě té atmosféry (podpořené ambientem a v tomto případě i výbornou hudbou) jde o srovnatelně silný zážitek.
A i když z mnoha zmíněných i nezmíněných důvodů schází Northern Journey k dokonalosti vcelku dlouhá cesta (pun intended), nemůžu prostě nepřihlédnout k tomu, jak fantastická hra to je (a to ani nemusím započítávat, že pro osamělého vývojáře jde o prvotinu). Ne všechny nápady jsou třeba plně dotažené, ale je jich tu tolik, že by mnoha tříáčkovým studiím stačily na několik celých (a prázdných) her. Ano, umí být trochu a někdy i více “janky”, zpravidla se však hraje příjemně, bez výrazných bugů. No, a pak je tu ta atmosféra. Zcela upřímně si myslím, že si tahle hra zaslouží podstatně silnější ohlas a mrzí mě, že prošla skoro bez povšimnutí (neobjevit ji MandaloreGaming, podstatné množství jejího publika pravděpodobně neexistuje - včetně mě). Tenhle komentář je tak mým skromným příspěvkem k tomu, aby se Northern Journey dostala alespoň ještě k několika lidem... Co třeba k tobě?
V jádru se jedná o FPS s trochou adventuření, byť také trochu klame - zhruba první třetina působí dojmem metroidvanie a i pozdější oblasti vám odkrývají cesty k návratu do výchozí vesnice, ale už k tomu zkrátka není důvod a pocit alespoň zdánlivé nelinearity je ten tam.
Ale vadí to? Samozřejmě ne. Téměř nikdy ne. Tohle je takový ten hidden gem a ještě k tomu nebroušený. A i když z hlediska hratelnosti nejde o nic převratného, hra rozhodně není na zajímavé nápady chudá. Zbraně mají vlastní mechaniky - třeba základní prak nabyde na plné síle až po druhé rotaci, luk se nejenže musí napnout, ale postava jej takhle udrží jen po několik vteřin a tak podobně. Ale především: snad každá ze sedmnácti - často značně rozsáhlých - lokací má nějakou zvláštnost. Začíná to zmíněnou vesnicí obývanou všelijakými postavičkami; vzhledově spíše připomínající charaktery z různých strašidelných animovaných pohádek než skutečné lidi. Uprostřed jezera se pak nad hladinou pohybuje záhadná entita, která vás sice přímo nezabije, ale pomalu vás přitahuje k sobě do vody (která je spolu s pády z výšek nejčastější příčinou vaší záhuby), některé části jsou vyloženě explorativní a to ve všech možných provedeních - země, vzduch i voda. Je tu i několik hororovějších pasáží, kdy před někým nebo spíše něčím prcháte. Akční části jsou povětšinou zábavné, byť občas zdlouhavé, vyloženě frustrující mi přišla až jedna ke konci plus několik posledních bossfightů. (Ono trefit prakem nebo lukem cokoli pohybujícího se horizontálně i vertikálně není zrovna sranda.) Hra má nastavení obtížnosti, ale myslím, že by dost lidí ocenilo, kdyby ovlivňovalo i množství nepřátel. A když jsme u toho množství nepřátel - říct, že je ve hře spousta pavouků, je značně podhodnocující. Jsou zde totiž úplně všichni pavouci. A i když většina nepřátel funguje s výjimkami velice podobně, potěší alespoň vizuální variabilita - každé prostředí má své vlastní a jakmile oblast opustíte, už se s nimi víc nesetkáte.
Příběh je sám o osobě prostý - v podstatě poslíčkujete a hledáte nejrůznější předměty, ale značně jej vynáší to osobité pojetí. Všeprostupující severský folklor tu má nádech něčeho bizarního a zneklidňujícího zároveň, nechybí ani svérázný smysl pro humor. Z angličtiny lze dobře poznat, že nejde o tvůrcův mateřský jazyk, vyhrává to však tím, že omezuje psané slovo na naprosté minimum a spousta věcí je ponechána na hráčově důvtipu. Čím pak Northern Journey vítězí na celé čáře, je atmosféra. Naposledy mě takhle pohltila snad Subnautica a byť se jedná o značně odlišný typ hry, z hlediska kombinace nápaditého prostředí a právě té atmosféry (podpořené ambientem a v tomto případě i výbornou hudbou) jde o srovnatelně silný zážitek.
A i když z mnoha zmíněných i nezmíněných důvodů schází Northern Journey k dokonalosti vcelku dlouhá cesta (pun intended), nemůžu prostě nepřihlédnout k tomu, jak fantastická hra to je (a to ani nemusím započítávat, že pro osamělého vývojáře jde o prvotinu). Ne všechny nápady jsou třeba plně dotažené, ale je jich tu tolik, že by mnoha tříáčkovým studiím stačily na několik celých (a prázdných) her. Ano, umí být trochu a někdy i více “janky”, zpravidla se však hraje příjemně, bez výrazných bugů. No, a pak je tu ta atmosféra. Zcela upřímně si myslím, že si tahle hra zaslouží podstatně silnější ohlas a mrzí mě, že prošla skoro bez povšimnutí (neobjevit ji MandaloreGaming, podstatné množství jejího publika pravděpodobně neexistuje - včetně mě). Tenhle komentář je tak mým skromným příspěvkem k tomu, aby se Northern Journey dostala alespoň ještě k několika lidem... Co třeba k tobě?
