Reboot této série jsem poprvé hrála v roce 2016, a to celkem třikrát, pokud mě má paměť neklame, z toho jednou i s datadiskem XCOM: Enemy Within. Od té doby jsem hrála pouze druhý díl, a to nejméně jeden až dva průchody za rok. Na hru jsem vzpomínala v dobrém, jednak měla a má pro mě své kvality a kouzlo a jednak jsem ji hrála v období, ve kterém pro mě hraní her mělo i jiný význam než jen trávení volného času. Po několika letech jsem dostala chuť se k prvnímu dílu vrátit a byla jsem dost zvědavá, jak na mě bude působit nyní a ve srovnání s druhým dílem.
Co mě pro mě zůstane nepřekonané ve srovnání s druhým dílem, tak je atmosféra. Nevím, jak to ta hra dokázala, ale každý pohyb vpřed se svými vojáky mě děsil, zvuky, které se vždy ozývaly mezi tahy a které napovídaly, jaký typ nepřátel mě čeká, ve mně vzbuzovaly čím dál větší napětí, a indikátor pohybu nepřátel mě uváděl do nervózní ostražitosti. Mapy jsou zde menší, takže byla velká pravděpodobnost, že se svým tahem odhalím ještě další skupinu nepřátel a mimozemšťané najednou budou v přesile. Přistihla jsem se, že jsem si hodně rozmýšlela, jestli se posunu vpřed o jeden čtverec a budu riskovat odhalení dalšího "podu" nepřátel nebo zkusím své štěstí střelbou z dálky, což je situace, kterou jsem se v druhém díle nemusela tak často zabývat. Samozřejmě hra má i své chyby, takže k určité hrůze z konfrontace napomáhá i nevypočitatelná viditelnost nepřátel. Kolikrát jsem si byla jistá, že z dané pozice toho Sectopoda (ne zrovna malého nepřítele) přece musí můj voják vidět a kolikrát jsem se rozčilovala nad tím, že ho z nějakého důvodu nevidí. Citelně také chybí preview, které přišlo s datadiskem druhého dílu, kdy hráč má ten luxus a vidí, koho z dané pozice uvidí. Tady je to všechno jen metodou pokus omyl, což způsobuje to, že i zdánlivě jednoduchá mise se může proměnit v katastrofu. A kolikrát jsem zapomněla, že v tomhle díle přebíjení zbraně ukončuje kolo...
Velmi mě bavila i stavba základny a starání se o letecké jednotky, které jsem vysílala na sestřelování nepřátelských lodí, i když mi chvíli trvalo, než jsem se v tom celém zorientovala a ztratila jsem tak v prvních měsících pár zemí kvůli panice. Trochu mě překvapilo, jak rychle se dají příběhové mise dohrát a že je to o něco více přímočaré než druhý díl. Pokud si to hráč tedy záměrně neprotáhne. Závěrečná mise už byla dost jednoduchá a dost tomu napomohlo, že byla přísně skriptovaná (počet a přesné rozestavění nepřátel) a nebyl v ní žádný prvek náhody. Po celou dobu hraní jsem čekala na obranu základny, ale ta přibyla nejspíše až v datadisku.
Rozhodně byl návrat k XCOM: Enemy Unknown příjemným zážitkem a těším se, až si někdy zopakuji i datadisk Enemy Within, který do hry přináší plno novinek a vylepšení.
Co mě pro mě zůstane nepřekonané ve srovnání s druhým dílem, tak je atmosféra. Nevím, jak to ta hra dokázala, ale každý pohyb vpřed se svými vojáky mě děsil, zvuky, které se vždy ozývaly mezi tahy a které napovídaly, jaký typ nepřátel mě čeká, ve mně vzbuzovaly čím dál větší napětí, a indikátor pohybu nepřátel mě uváděl do nervózní ostražitosti. Mapy jsou zde menší, takže byla velká pravděpodobnost, že se svým tahem odhalím ještě další skupinu nepřátel a mimozemšťané najednou budou v přesile. Přistihla jsem se, že jsem si hodně rozmýšlela, jestli se posunu vpřed o jeden čtverec a budu riskovat odhalení dalšího "podu" nepřátel nebo zkusím své štěstí střelbou z dálky, což je situace, kterou jsem se v druhém díle nemusela tak často zabývat. Samozřejmě hra má i své chyby, takže k určité hrůze z konfrontace napomáhá i nevypočitatelná viditelnost nepřátel. Kolikrát jsem si byla jistá, že z dané pozice toho Sectopoda (ne zrovna malého nepřítele) přece musí můj voják vidět a kolikrát jsem se rozčilovala nad tím, že ho z nějakého důvodu nevidí. Citelně také chybí preview, které přišlo s datadiskem druhého dílu, kdy hráč má ten luxus a vidí, koho z dané pozice uvidí. Tady je to všechno jen metodou pokus omyl, což způsobuje to, že i zdánlivě jednoduchá mise se může proměnit v katastrofu. A kolikrát jsem zapomněla, že v tomhle díle přebíjení zbraně ukončuje kolo...
Velmi mě bavila i stavba základny a starání se o letecké jednotky, které jsem vysílala na sestřelování nepřátelských lodí, i když mi chvíli trvalo, než jsem se v tom celém zorientovala a ztratila jsem tak v prvních měsících pár zemí kvůli panice. Trochu mě překvapilo, jak rychle se dají příběhové mise dohrát a že je to o něco více přímočaré než druhý díl. Pokud si to hráč tedy záměrně neprotáhne. Závěrečná mise už byla dost jednoduchá a dost tomu napomohlo, že byla přísně skriptovaná (počet a přesné rozestavění nepřátel) a nebyl v ní žádný prvek náhody. Po celou dobu hraní jsem čekala na obranu základny, ale ta přibyla nejspíše až v datadisku.
Rozhodně byl návrat k XCOM: Enemy Unknown příjemným zážitkem a těším se, až si někdy zopakuji i datadisk Enemy Within, který do hry přináší plno novinek a vylepšení.
