Face off! byl pro mnohé hráče, kteří zažili počátkem devadesátých let první éru hraní na PC, vůbec prvním hokejem. To platilo až do příchodu NHL Hockey, které jej jednoznačně převálcovalo. Ale přesto si někteří hráči nechali tuto hru na svém pevném disku i poté, protože i když kvalit NHLka nedosahovala, rozhodně se nejednalo o špatný hokej.
Face off! nabízelo hned v úvodním menu několik zajímavých možností, které série od EA nenabídla ještě mnoho let a některé možnosti nenabídla na PC nikdy. Krom obligátní volby, jak dlouho bude trvat jedná třetina, jste si mohli ještě zvolit v kolika hráčích se bude hrát (jeden na jednoho, tři na tři nebo pět na pět), dále jste si vybrali kolik toho bude rozhodčí pískat (všechno, pouze fauly nebo nic kromě gólů), jaká bude rychlost hry a obtížnost, zda chcete používat shot-cam a bitky a pokud jste hráli ve dvou hráčích, zda budete hrát proti sobě nebo společně za jeden tým.
Hra nabízela možnost hrát pouze jeden zápas nebo celou sezónu. Nebylo tedy možné zahrát si pouze play off. Ještě před začátkem zápasu bylo možné upravit jednotlivé formace a dokonce i celé strategie. Co ovšem bylo nejdůležitější, ve Face off se dala kompletně přepsat všechna jména - hráčů i klubů. A samozřejmě toho spousta pařanů využila. I u nás doma tak GHL, jak se soutěž v této hře nazývala, byla upravena na českou extraligu, kterou doplnilo několik nejlepších týmů z nižší soutěže. Zkoušeli jsme s kamarády upravit soupisky i na aktuální ročník NHL nebo reprezentační výběry. Ale něco do sebe měly i soupisky původní. Minulý měsíc jsem byl s kamarádem z mládí na pivu a nějak došla řeč i na Face off! a on hned z fleku vypálil trojici jmen Bojer, Maher, Carpenter, což byly tuším centři Los Angeles, jednoho z nejsilnějších týmů v celé hře.
A jak si vedl Face off! v porovnání s prvním NHL. Upřímně řečeno poměrně špatně. Hlavní nevýhodou bylo grafické zpracování celé hry. Rozdíl byl už v samotném pohledu, kdy na Face off! jste se dívali ze strany, zatímco NHL hned od prvního dílu dalo přednost vrchnímu pohledu. Jak si všichni, kdo Face off! hráli, jistě pamatují, vždy se střetl zelený tým proti červenému, což oproti NHL s reálnými dresy i jmény bylo obrovským nedostatkem. Navíc to, jestli budete zelení nebo červení jste si ani nemohli vybrat sami, určila to za vás hra. Za mě ovšem větší nevýhodou bylo to, že Face off! ztrácelo na NHL hlavně v dynamice. Ve Face off! se hráči i na nejvyšší rychlost pohybovali pomaleji než v NHL a ani nebylo možné dosáhnout gólu po nějaké rychlé kombinaci. Hokejisti ve Face off! totiž uměli střílet pouze trojím způsobem. Buď přes shot-cam, nebo golfákem a nebo dloubnutím. Pokaždé se ovšem před vystřelením puku alespoň na krátký čas zastavili na místě.
V čem si ovšem vedlo Face off! lépe, to byla přítomnost právě shot-cam a bitek. Shot-cam fungovala tak, že pokud jste byli v útočné třetině a rozhodli se vystřelit, přepnula se kamera do jednoho ze tří pohledů (přímý úhel, střela zleva nebo zprava) a vy jste se dívali na branku s brankářem z pohledu vašeho střelce. V tu chvíli jste si mohli přesně určit, do které části branky kotouč pošlete. Slabinou shot-cam bylo to, že hra nijak nereagovala na to, zda mezi vámi a brankářem stojí ještě nějací hráči nebo z jaké vzdálenosti váš hráč vystřelil. Rovněž při bitkách se hra přepnula do samotné obrazovky, v níž jste viděli pouze oba aktéry pěstního souboje. V bitce jste si mohli v podstatě zvolit pouze krytí, úder na břicho nebo úder na hlavu. Občas se ale podařilo natáhnout paži a stáhnout soupeřovu hlavu do kravaty. Pokud zasadil jeden z hráčů tomu druhému dostatek úderů, svalil se poražený na led a pak záleželo pouze na vítězi, zda se rozhodne na poraženého skočit a dát mu několik úderů ještě na zemi. Zajímavostí je, že pokud bitka skončila tím, že jeden z hokejistů ležel, došlo k vyloučení poraženého hráče. To na druhou stranu dávalo motivaci snažit se v pěstní potyčce zvítězit.
Dalším rozdílem mezi Face off! a NHL je to, že zatímco v NHL vás hra vždy automaticky přepnula na hráče s pukem, ve Face off! jste si svého hráče zvolili před každým vhazováním. Dalo by se říct, že se v podstatě jednalo o předchůdce módu Be a Pro z pozdějších ročníků NHL.
Jestli v něčem Face off! na svou dobu exceloval, pak to byla hra ve dvou hráčích. Jednak se hra snadno ovládala i dvou lidech u jedné klávesnice, kdy první hráč měl klávesy kolem písmene S a druhý hrál na numerické klávesnici. Kromě pohybových kláves se veškerá další akce ovládala jen jednou další klávesou. Pokud jste byli v držení puku, tak při ťuknutí a podržení směru jste puk přihráli a při podržení vystřelili. Pokud váš hokejista u kotouče nebyl, ťuknutím si řekl o přihrávku nebo zkusil soupeře obrat o puk, zatímco podržením zvedl ruce s hokejkou jako při krosčeku. Zvláště zábavné pak byly situace, kdy jeden z pařanů, který zrovna nebyl v držení puku, stiskl klávesu pro akci, a jeho krosčekující hráč projížděl po ledě jako tank a kosil všechno, co mu přišlo do cesty (včetně rozhodčího). Vždy nás pak bavilo, že ačkoliv šlo vždy o jasný krosček, někdy rozhodčí vylučoval za držení, jindy za podražení a podobně. Zvláštností ohledně přihrávky pak bylo to, že pokud jste měli vypnuté offsidy, vaši spoluhráči se dostali k puku ve vašem obranném pásmu, zatímco vy jste se se svým hráčem motali někde v soupeřově třetině, tak pokud jste si zaklepali o přihrávku a spoluhráči vás vyslyšeli, mohli jste změnit místo, kde se vámi ovládaný hokejista nacházel a přihrávka v průběhu cesty změnila směr tak, aby vašeho hráče našla.
Nakonec bych se chtěl zmínit o obtížnosti. Ta záležela vysloveně na tom, jak jste se rozhodli hrát. Pokud jste hráli třeba jeden na jednoho nebo tři na tři, měli vypnuté pískání, normální rychlost a střední obtížnost, jednalo se o celkem relaxační hokej. Pokud jste se ale rozhodli hrát pět na pět s plným pískáním, maximální rychlostí a nejvyšší obtížností, byla hra o dost těžší než první NHL. Ve Face off! totiž nebyla zaručená finta, jak dávat jeden gól za druhým. Nejsnazší asi bylo najet si těsně před brankáře a pokusit se puk dloubnout na branku. Jenže při zmíněné konfiguraci na to bylo poměrně málo času a byla solidní šance, že vám protivník na zakončení nenechá dostatek prostoru. Co se týče shot-cam, tak v něm byli někteří brankáři při nejvyšší obtížnosti prakticky neprůstřelní.
Face off! zestárnul, a to tak že hodně. Ve své době se ale jednalo o solidní hokej a díky skvělému multiplayeru stálo za to si ho občas zapnout i po příchodu prvního NHL.
Face off! nabízelo hned v úvodním menu několik zajímavých možností, které série od EA nenabídla ještě mnoho let a některé možnosti nenabídla na PC nikdy. Krom obligátní volby, jak dlouho bude trvat jedná třetina, jste si mohli ještě zvolit v kolika hráčích se bude hrát (jeden na jednoho, tři na tři nebo pět na pět), dále jste si vybrali kolik toho bude rozhodčí pískat (všechno, pouze fauly nebo nic kromě gólů), jaká bude rychlost hry a obtížnost, zda chcete používat shot-cam a bitky a pokud jste hráli ve dvou hráčích, zda budete hrát proti sobě nebo společně za jeden tým.
Hra nabízela možnost hrát pouze jeden zápas nebo celou sezónu. Nebylo tedy možné zahrát si pouze play off. Ještě před začátkem zápasu bylo možné upravit jednotlivé formace a dokonce i celé strategie. Co ovšem bylo nejdůležitější, ve Face off se dala kompletně přepsat všechna jména - hráčů i klubů. A samozřejmě toho spousta pařanů využila. I u nás doma tak GHL, jak se soutěž v této hře nazývala, byla upravena na českou extraligu, kterou doplnilo několik nejlepších týmů z nižší soutěže. Zkoušeli jsme s kamarády upravit soupisky i na aktuální ročník NHL nebo reprezentační výběry. Ale něco do sebe měly i soupisky původní. Minulý měsíc jsem byl s kamarádem z mládí na pivu a nějak došla řeč i na Face off! a on hned z fleku vypálil trojici jmen Bojer, Maher, Carpenter, což byly tuším centři Los Angeles, jednoho z nejsilnějších týmů v celé hře.
A jak si vedl Face off! v porovnání s prvním NHL. Upřímně řečeno poměrně špatně. Hlavní nevýhodou bylo grafické zpracování celé hry. Rozdíl byl už v samotném pohledu, kdy na Face off! jste se dívali ze strany, zatímco NHL hned od prvního dílu dalo přednost vrchnímu pohledu. Jak si všichni, kdo Face off! hráli, jistě pamatují, vždy se střetl zelený tým proti červenému, což oproti NHL s reálnými dresy i jmény bylo obrovským nedostatkem. Navíc to, jestli budete zelení nebo červení jste si ani nemohli vybrat sami, určila to za vás hra. Za mě ovšem větší nevýhodou bylo to, že Face off! ztrácelo na NHL hlavně v dynamice. Ve Face off! se hráči i na nejvyšší rychlost pohybovali pomaleji než v NHL a ani nebylo možné dosáhnout gólu po nějaké rychlé kombinaci. Hokejisti ve Face off! totiž uměli střílet pouze trojím způsobem. Buď přes shot-cam, nebo golfákem a nebo dloubnutím. Pokaždé se ovšem před vystřelením puku alespoň na krátký čas zastavili na místě.
V čem si ovšem vedlo Face off! lépe, to byla přítomnost právě shot-cam a bitek. Shot-cam fungovala tak, že pokud jste byli v útočné třetině a rozhodli se vystřelit, přepnula se kamera do jednoho ze tří pohledů (přímý úhel, střela zleva nebo zprava) a vy jste se dívali na branku s brankářem z pohledu vašeho střelce. V tu chvíli jste si mohli přesně určit, do které části branky kotouč pošlete. Slabinou shot-cam bylo to, že hra nijak nereagovala na to, zda mezi vámi a brankářem stojí ještě nějací hráči nebo z jaké vzdálenosti váš hráč vystřelil. Rovněž při bitkách se hra přepnula do samotné obrazovky, v níž jste viděli pouze oba aktéry pěstního souboje. V bitce jste si mohli v podstatě zvolit pouze krytí, úder na břicho nebo úder na hlavu. Občas se ale podařilo natáhnout paži a stáhnout soupeřovu hlavu do kravaty. Pokud zasadil jeden z hráčů tomu druhému dostatek úderů, svalil se poražený na led a pak záleželo pouze na vítězi, zda se rozhodne na poraženého skočit a dát mu několik úderů ještě na zemi. Zajímavostí je, že pokud bitka skončila tím, že jeden z hokejistů ležel, došlo k vyloučení poraženého hráče. To na druhou stranu dávalo motivaci snažit se v pěstní potyčce zvítězit.
Dalším rozdílem mezi Face off! a NHL je to, že zatímco v NHL vás hra vždy automaticky přepnula na hráče s pukem, ve Face off! jste si svého hráče zvolili před každým vhazováním. Dalo by se říct, že se v podstatě jednalo o předchůdce módu Be a Pro z pozdějších ročníků NHL.
Jestli v něčem Face off! na svou dobu exceloval, pak to byla hra ve dvou hráčích. Jednak se hra snadno ovládala i dvou lidech u jedné klávesnice, kdy první hráč měl klávesy kolem písmene S a druhý hrál na numerické klávesnici. Kromě pohybových kláves se veškerá další akce ovládala jen jednou další klávesou. Pokud jste byli v držení puku, tak při ťuknutí a podržení směru jste puk přihráli a při podržení vystřelili. Pokud váš hokejista u kotouče nebyl, ťuknutím si řekl o přihrávku nebo zkusil soupeře obrat o puk, zatímco podržením zvedl ruce s hokejkou jako při krosčeku. Zvláště zábavné pak byly situace, kdy jeden z pařanů, který zrovna nebyl v držení puku, stiskl klávesu pro akci, a jeho krosčekující hráč projížděl po ledě jako tank a kosil všechno, co mu přišlo do cesty (včetně rozhodčího). Vždy nás pak bavilo, že ačkoliv šlo vždy o jasný krosček, někdy rozhodčí vylučoval za držení, jindy za podražení a podobně. Zvláštností ohledně přihrávky pak bylo to, že pokud jste měli vypnuté offsidy, vaši spoluhráči se dostali k puku ve vašem obranném pásmu, zatímco vy jste se se svým hráčem motali někde v soupeřově třetině, tak pokud jste si zaklepali o přihrávku a spoluhráči vás vyslyšeli, mohli jste změnit místo, kde se vámi ovládaný hokejista nacházel a přihrávka v průběhu cesty změnila směr tak, aby vašeho hráče našla.
Nakonec bych se chtěl zmínit o obtížnosti. Ta záležela vysloveně na tom, jak jste se rozhodli hrát. Pokud jste hráli třeba jeden na jednoho nebo tři na tři, měli vypnuté pískání, normální rychlost a střední obtížnost, jednalo se o celkem relaxační hokej. Pokud jste se ale rozhodli hrát pět na pět s plným pískáním, maximální rychlostí a nejvyšší obtížností, byla hra o dost těžší než první NHL. Ve Face off! totiž nebyla zaručená finta, jak dávat jeden gól za druhým. Nejsnazší asi bylo najet si těsně před brankáře a pokusit se puk dloubnout na branku. Jenže při zmíněné konfiguraci na to bylo poměrně málo času a byla solidní šance, že vám protivník na zakončení nenechá dostatek prostoru. Co se týče shot-cam, tak v něm byli někteří brankáři při nejvyšší obtížnosti prakticky neprůstřelní.
Face off! zestárnul, a to tak že hodně. Ve své době se ale jednalo o solidní hokej a díky skvělému multiplayeru stálo za to si ho občas zapnout i po příchodu prvního NHL.
Pro: Možnost hrát v různém počtu hráčů na ledě, bitky , shot-cam, skvělý ve dvou hráčích, snadná editace jmen
Proti: Vizuální zpracování, nízká dynamika hry