Máme u nás ve fabrice, takové nepsané pravidlo. Když chceš dělat prezentaci pro představenstvo, musíš ji udělat dostatečně sexy, aby je zaujala. Když ji sexy neuděláš, máš většinou problém. No a přesně tahle asociace se mi honila hlavou, když jsem hrál hru >observer_.
Cyberpunk je žánr, který mě ve všech ohledech neustále přitahuje, ale zároveň z něj stále a stále odcházím víceméně zklamaný. Mám totiž v povědomí legendární filmy jako Blade Runner, Total Recall nebo počítačovou hru Deus Ex a tak neustále předpokládám, že vyprávět jakýkoliv příběh z tohoto prostředí prostě nemůže být chyba. Jenže to bych si nesměl číst knihy zakladatele žánru - Williama Gibsona - a být překvapený, jak nesourodé příběhy stály u počátku žánru. No a ne jinak je to i zde.
>observer_ má složitý název, úctyhodný příběh a zpracování takové, které je rozhodně různorodé. Jen ne sexy. Hlavní roli policejního vyšetřovatele, observera, nebo-li v naší řeči člověka, který se vlivem implantátů převtělil spíše do kyborga, tu namlouvá legendární herec a hlas Rutgera Haurera. Znalí ví, že zrovna on etabloval žánr cyberpunku ve filmovém průmyslu, takže volba tvůrců zvolit zrovna tento hlas do svého příběhu byla takřka geniální.
Stejně tak i příběh je veskrze hodně zajímavý. První scéna se odehrává ve Vašem policejním voze, v prostředí moderního Krakova v roce 2084, kde hned můžete poznat krásnou variaci na legendární román 1984. Prostředí Krakova je totiž značně ponuré, depresivní a prostě a jednoduše dystopické natolik, na kolik ho ovládnou moderní technologie a lidé v tom prostředí začnou spíše přežívat, než žít. No a do této temné nálady se Vám na vůz napíchne Váš syn, kterého jste dlouho neviděli ani neslyšeli. Řekne Vám pár zmatených vět a odpojí se. Vy si nicméně zjistíte, odkud telefonoval a jakmile dorazíte na místo mega odporného činžáku, zjistíte, že v bytě, kde měsíce pravděpodobně přežíval, je člověk bez hlavy.....no a v tu ránu začíná poctivá detektivní, ale notně halucinogenní, pátračka.
Prostředí hry těží především z interiéru činžáku, ve kterém žije spodina společnosti. Takže počítejte s tím, že si porochníte v hnusných interiérech. To by ale největší kámen úrazu nebyl. Ten přichází v momentě, kdy se Vám do překrásné grafiky promítají různé digitální efekty, které ze hry dělají jeden velký guláš, nebo chcete-li psychedelický trip. Problém je, že jako člověk (a to přiznávám vlastně horko těžko) s celou řadou implantátů máte možnost startovat dva druhy skenerů - jeden bioorganický, který Vám v místnosti najde různé tekutiny s prvky DNA, a druhý mechanický, který Vám po temných pokojích pro změnu rozsvítí předměty, které Vás posouvají v příběhu. Také se ale do lidí můžete napíchnout a dostat se do jejich vzpomínek. A tady bych asi vnímal ten největší kámen úrazu celé hry, protože zatímco se pohybujete po temném činžáku a sotva něco vidíte, tak ve vzpomínkách už neuvidíte zhola nic. Zde totiž začíná ta správná psychedelie, která je sice v mnoha ohledech nápaditá, ale hratelností je na bodu nula. A to ani nemluvě o bugách, kvůli kterým jsem pasáž musel několikrát restartovat.
Takže ano, máme tu čest s typickým představitelem 3D adventury, která je ale rozdělené na dvě části - vyšetřující a hororovou. Zatímco vyšetřující rozvíjí příběh, který hráče zajímá k blížícímu se konci čím dál tím víc, tak ta hororová dělá všechno pro to, aby mi hraní hry spíše otrávila. Popravdě mi u hraní hry bylo, jako když jsem před mnoha lety sledoval třetí díl Matrixu a je to vlastně podobné, jako číst knihy Williama Gibsona. Jak jde o vyšetřování, je to ok. Jak jde o technologické pasáže, jste v loji. Nicméně, když se vrátím k Matrixu, tak po poměrně realistickém prvním dílu a šíleném druhém dílu, který už nabádal k tomu, že tady nebude něco v pořádku, to byl totální úlet, který jsem sledoval s otevřenou pusou a nechápal, jak daleko bratři Wachowští se svým nápadem dokázali dojít a co vůbec dokázali zfilmovat. Do dnes na třetí díl nevzpomínám rád a musím říct, že i přes velice originální grafiku budu mít co dělat, abych si vzpomněl i na tuto hru.
Cyberpunk je žánr, který mě ve všech ohledech neustále přitahuje, ale zároveň z něj stále a stále odcházím víceméně zklamaný. Mám totiž v povědomí legendární filmy jako Blade Runner, Total Recall nebo počítačovou hru Deus Ex a tak neustále předpokládám, že vyprávět jakýkoliv příběh z tohoto prostředí prostě nemůže být chyba. Jenže to bych si nesměl číst knihy zakladatele žánru - Williama Gibsona - a být překvapený, jak nesourodé příběhy stály u počátku žánru. No a ne jinak je to i zde.
>observer_ má složitý název, úctyhodný příběh a zpracování takové, které je rozhodně různorodé. Jen ne sexy. Hlavní roli policejního vyšetřovatele, observera, nebo-li v naší řeči člověka, který se vlivem implantátů převtělil spíše do kyborga, tu namlouvá legendární herec a hlas Rutgera Haurera. Znalí ví, že zrovna on etabloval žánr cyberpunku ve filmovém průmyslu, takže volba tvůrců zvolit zrovna tento hlas do svého příběhu byla takřka geniální.
Stejně tak i příběh je veskrze hodně zajímavý. První scéna se odehrává ve Vašem policejním voze, v prostředí moderního Krakova v roce 2084, kde hned můžete poznat krásnou variaci na legendární román 1984. Prostředí Krakova je totiž značně ponuré, depresivní a prostě a jednoduše dystopické natolik, na kolik ho ovládnou moderní technologie a lidé v tom prostředí začnou spíše přežívat, než žít. No a do této temné nálady se Vám na vůz napíchne Váš syn, kterého jste dlouho neviděli ani neslyšeli. Řekne Vám pár zmatených vět a odpojí se. Vy si nicméně zjistíte, odkud telefonoval a jakmile dorazíte na místo mega odporného činžáku, zjistíte, že v bytě, kde měsíce pravděpodobně přežíval, je člověk bez hlavy.....no a v tu ránu začíná poctivá detektivní, ale notně halucinogenní, pátračka.
Prostředí hry těží především z interiéru činžáku, ve kterém žije spodina společnosti. Takže počítejte s tím, že si porochníte v hnusných interiérech. To by ale největší kámen úrazu nebyl. Ten přichází v momentě, kdy se Vám do překrásné grafiky promítají různé digitální efekty, které ze hry dělají jeden velký guláš, nebo chcete-li psychedelický trip. Problém je, že jako člověk (a to přiznávám vlastně horko těžko) s celou řadou implantátů máte možnost startovat dva druhy skenerů - jeden bioorganický, který Vám v místnosti najde různé tekutiny s prvky DNA, a druhý mechanický, který Vám po temných pokojích pro změnu rozsvítí předměty, které Vás posouvají v příběhu. Také se ale do lidí můžete napíchnout a dostat se do jejich vzpomínek. A tady bych asi vnímal ten největší kámen úrazu celé hry, protože zatímco se pohybujete po temném činžáku a sotva něco vidíte, tak ve vzpomínkách už neuvidíte zhola nic. Zde totiž začíná ta správná psychedelie, která je sice v mnoha ohledech nápaditá, ale hratelností je na bodu nula. A to ani nemluvě o bugách, kvůli kterým jsem pasáž musel několikrát restartovat.
Takže ano, máme tu čest s typickým představitelem 3D adventury, která je ale rozdělené na dvě části - vyšetřující a hororovou. Zatímco vyšetřující rozvíjí příběh, který hráče zajímá k blížícímu se konci čím dál tím víc, tak ta hororová dělá všechno pro to, aby mi hraní hry spíše otrávila. Popravdě mi u hraní hry bylo, jako když jsem před mnoha lety sledoval třetí díl Matrixu a je to vlastně podobné, jako číst knihy Williama Gibsona. Jak jde o vyšetřování, je to ok. Jak jde o technologické pasáže, jste v loji. Nicméně, když se vrátím k Matrixu, tak po poměrně realistickém prvním dílu a šíleném druhém dílu, který už nabádal k tomu, že tady nebude něco v pořádku, to byl totální úlet, který jsem sledoval s otevřenou pusou a nechápal, jak daleko bratři Wachowští se svým nápadem dokázali dojít a co vůbec dokázali zfilmovat. Do dnes na třetí díl nevzpomínám rád a musím říct, že i přes velice originální grafiku budu mít co dělat, abych si vzpomněl i na tuto hru.
Polda 7
Pro: Graficky naprosto úchvatná 3D adventura s poutavým příběhem a hlasem Rutgera Hauera, kterého prostě nelze neposlouchat.
Proti: Jenže hraní této hry je jako když jste poprvé celí natěšení viděli třetí díl Matrixu. Neuvěřitelný šok a směr příběhu, na který se nikdo nedokázal morálně připravit.