KGB je point-and-click adventura od francouzského vývojáře Cryo Interactive Entertainment, založená na stejném enginu jako Dune. Hra je nechvalně proslulá jako jedna z nejtěžších adventur vůbec. S tímto názorem se docela ztotožňuju a sice z následujících důvodů:
- KGB vás postaví před množství situací, ve kterých je nutno provést zásadní rozhodnutí, aby se děj posunul dál. Z nabízených možností je téměř pokaždé jen jedna správná a všechny ostatní vedou k prohře.
- Hra se odehrává v (téměř) reálném čase a pro splnění některých úkolů musíme být ve správnou dobu na správném místě. Pokud tento čas zmeškáme, dočkáme se opět pochmurného konce hry.
- KGB neodpouští sebemenší selhání, občas i značně drastickým způsobem, alespoň z herního hlediska. Může se totiž stát, že neprovedeme některou z nutných akcí (což zmemožní dohrát příběh do konce), nicméně důsledky pocítíme až o hodně později (zásek a nemožnost pokračovat). Kdo si nezvykl pravidelně ukládat pozici, pravděpodobně vstoupil do nejvyššího stadia herní frustrance.
- V některých případech autoři opravdu testují, co všechno vydrží i otrlý hráč adventur. Například v druhé kapitole (Leningrad) jsme postaveni před úkol posbírat co nejvíc informací, abychom stihli do 17:00 přijít na schůzku s jistým kontaktem. Pokud ale nedokážeme splnit ten nejméně nápadný detail - odlákat majora Agabekova a sebrat nedopalek doutníku v odpadkovém koši jeho kanceláře - skončí tato schůzka pokaždé naší smrtí.
Ale pozor! Pokud se přes uvedené nepříjenosti dokážeme přenést a nevadí nám poněkud staticky působící scény, je KGB velmi netradičně pojatá skvělá adventura z vlastního pohledu. Atmosféra ponurého socialismu krátce před rozpadem SSSR byla vystihnuta naprosto dokonale. Na každém kroku narážíme na korupci vládních úředníků, apatii řadových občanů nebo nepřátelské chování nadžízených důstojníků, což nás, hrající za dosud nezkorumpovaného Maxima Rukova, často vede k úvahám, jestli má práce důstojníka vnitřního oddělení KGB vůbec nějaký smysl. To vše je doprovázeno velmi sugestivním hudebním doprovodem (Stéphane Picq a jeho osobitý styl, který jsme mohli obdivovat už v Dune, předchozím hitu Cryo) a ohromných množstvím textů a dialogů, které dávají adventuře ten správný náboj a inspiraci k experimentům "co by se stalo, kdyby Maxim řekl tohle?".
KGB dodnes zůstává jedinečnou a vynikající hrou, která patří k mým mých nejoblíbenějším navzdory všemu, co jsem jí vytkl. Ani po dohrání nemusí být všechny detaily spletitého děje vyjasněny a některé jsou ponechány na hráčově intepretaci. Naštěstí existují fan stránky, které se touto hrou zabývaly do nejmenších podrobností, a určitě stojí za to, aby je člověk vyhledal a zjistil, co všechno mu při hraní uniklo.
- KGB vás postaví před množství situací, ve kterých je nutno provést zásadní rozhodnutí, aby se děj posunul dál. Z nabízených možností je téměř pokaždé jen jedna správná a všechny ostatní vedou k prohře.
- Hra se odehrává v (téměř) reálném čase a pro splnění některých úkolů musíme být ve správnou dobu na správném místě. Pokud tento čas zmeškáme, dočkáme se opět pochmurného konce hry.
- KGB neodpouští sebemenší selhání, občas i značně drastickým způsobem, alespoň z herního hlediska. Může se totiž stát, že neprovedeme některou z nutných akcí (což zmemožní dohrát příběh do konce), nicméně důsledky pocítíme až o hodně později (zásek a nemožnost pokračovat). Kdo si nezvykl pravidelně ukládat pozici, pravděpodobně vstoupil do nejvyššího stadia herní frustrance.
- V některých případech autoři opravdu testují, co všechno vydrží i otrlý hráč adventur. Například v druhé kapitole (Leningrad) jsme postaveni před úkol posbírat co nejvíc informací, abychom stihli do 17:00 přijít na schůzku s jistým kontaktem. Pokud ale nedokážeme splnit ten nejméně nápadný detail - odlákat majora Agabekova a sebrat nedopalek doutníku v odpadkovém koši jeho kanceláře - skončí tato schůzka pokaždé naší smrtí.
Ale pozor! Pokud se přes uvedené nepříjenosti dokážeme přenést a nevadí nám poněkud staticky působící scény, je KGB velmi netradičně pojatá skvělá adventura z vlastního pohledu. Atmosféra ponurého socialismu krátce před rozpadem SSSR byla vystihnuta naprosto dokonale. Na každém kroku narážíme na korupci vládních úředníků, apatii řadových občanů nebo nepřátelské chování nadžízených důstojníků, což nás, hrající za dosud nezkorumpovaného Maxima Rukova, často vede k úvahám, jestli má práce důstojníka vnitřního oddělení KGB vůbec nějaký smysl. To vše je doprovázeno velmi sugestivním hudebním doprovodem (Stéphane Picq a jeho osobitý styl, který jsme mohli obdivovat už v Dune, předchozím hitu Cryo) a ohromných množstvím textů a dialogů, které dávají adventuře ten správný náboj a inspiraci k experimentům "co by se stalo, kdyby Maxim řekl tohle?".
KGB dodnes zůstává jedinečnou a vynikající hrou, která patří k mým mých nejoblíbenějším navzdory všemu, co jsem jí vytkl. Ani po dohrání nemusí být všechny detaily spletitého děje vyjasněny a některé jsou ponechány na hráčově intepretaci. Naštěstí existují fan stránky, které se touto hrou zabývaly do nejmenších podrobností, a určitě stojí za to, aby je člověk vyhledal a zjistil, co všechno mu při hraní uniklo.
Hacknet
Pro: Příběh, hudba, atmosféra zkorumpovaného Sovětského svazu.
Proti: Složitost, závislost některých hádanek na čase, některé nevyjasněné závěry.