Před rokem a čtvrt jsem měl Hexena načatého, ale nakonec jsem kapituloval. Nyní se situace obrátila, kapituloval Hexen a další ze Serpent Riderů je na hlavu poražen. V době, kdy se originalita v herních časopisech vyvažovala zlatem, v Polsku pak zlotem, přinesl Hexen trochu čerstvého větru (přímo z nejhlubších kobek) do tehdy zatuchlého žánru doomovek. Novinky jsou tři - respawn, backtracking a pasti. Ovšem ne vždy je inovace ku prospěchu věci, a tak Hexen určitě není hrou pro každého.

Hexen zprvu vypadá jako klasická 3D akce. Hráč si z počátku vybere svou postavu (na výběr bojovník, mág a mnou vyvolený klerik) a pustí se do boje proti Serpent Rideru Koraxovi. Určitě vás nepřekvapím, když řeknu, že ke konečnému střetnutím s Koraxem vede křivolaká cesta přes mnoho nepřátel i levelů, zde zvaných huby. Hráč letmo zkoukne grafiku, které sice neschází temný gotický styl, nicméně oproti Heretic se jedná o downgrade. Hudba hraje jen místy, jedná se spíše o změť zvuků, které ale dobře navozují děsivou atmosféru kobek a jejich oslizlých obyvatel.

Jak jsem již uvedl, je hra rozdělena na pět větších světů (hubů) rozdělených teleporty. Jelikož akce v jednom levelu ovlivňují jiné levely v rámci hubu (a někdy i mimo), můžeme, a vlastně i musíme, se neustále vracet do již prošlých levelů a hledat, kde naše předchozí akce co otevřela. Hra sice po spuštění scriptu (zmáčknutí tlačítka, ale nejen toho) sdělí, kde došlo ke změně, ale mnohdy jsou nápovědy dost kryptické. Stylem hraní tak jde o kombinaci doomovky s dungeonem (dle tehdejších výkladů) či Metroidvanií (dle současných výkladů). Backtracking jako když ho vyšijete.

S backtrackingem přichází další bolest - respawn. Hra sice respawnuje pouze základní Ettiny, i ti jsou však v úvodu hry nebezpeční, časem pak jen otravní. Nerad čistím po sto první již 100x dříve vyčištěná místa, když se potřebuji soustředit na řešení hádanky. Klasický Doom místo respawnu používal otevření tajné stěny nebo dveří s novou skupinu nepřátel. V rámci hraní to působilo výrazně uvěřitelněji než materializace Ettinů v záblesku červeného světla.

Třetí novinkou coby další dvojsečnou zbraní jsou pasti. Neříkám, že Hexen je první akční hrou protkanou pastmi. Z hlediska ČR vyšel Witchaven o Score dřív. Jelikož vývoj probíhal paralelně, přiřkněmeť případné prvenství oběma projektům. Inu pasti... Jde o originální herní prvek, ale ne vždy je férový. Jako příklad zopakuji jiným uživatelem jmenovaný lis v posteli, což z hlediska architektury (včetně bytové) nedává smysl. Takže pasti jsou zajímavým prvkem, ale mnohdy spíše k naštvání.

Přes všechny výhrady mě hraní bavilo, ale fér hraní čistě bez návodu si nedovedu představit. Asi nejsem tím, pro koho je hra určena. Když si chci v klidu zapřemýšlet, spustím nějakou adventuru. V opačném případě dávám přednost bezduché střílečce nebo hopsačce. Přes to všechno mě hraní Hexenu na druhý pokus bavilo. Jako vtipný fakt dodám, že Korax se mi pomstil i po své smrti, neb mne krátce po jeho zabití postihla modrá smrt. A ta je děsivější než libovolný bubák z doomovky.