Mé první setkání s Baldur's Gate (čti: které jsem sama hrála a ne jen o něm slyšela), ale ne mé první setkání s RPG tohoto typu. Zážitek to byl pro mě víceméně příjemný, i když pár vad na kráse by se samozřejmě našlo a po těch pěti měsících a necelých 130 hodinách hraní jsem docela ráda, že už si můžu dát něco jiného.
Především na mě tato hra působila, jako bych hrála rovnou tři díly zároveň. Každý ze tří dějových aktů je totiž naprosto jiný, atmosféricky i příběhově. A osobně mi nejvíce vyhovoval hned ten první, sice snad s tím nejvíc možným klišé konfliktem dobra a zla, ale zato nabízejícím neustále se měnící prostředí (od planin, přes lesy, vesničky a hory, až po tajemné podzemní chrámy a magické věže) a seznamování se s rozličnými postavami. Stejně tak se mi líbil i akt druhý, jež svou linearitu zachraňoval hutnou, místy až hororovou atmosférou a tísnivostí. Kámen úrazu u mě přišel s aktem třetím, který byl na můj vkus až moc přeplácaný, zmatečný a dlouhý (imho se klidně mohl zkrátit na půlku a nic by se nestalo), a který hlavně úspěšně zabil celý drive hlavního příběhu, jež najednou i přes předchozí naléhání vlastně nebyl vůbec důležitý a v obrovském kvantu vedlejších aktivit a ukončování příběhových linek jednotlivých kumpánů zcela zapadl do pozadí.
Samotné společníky určitě musím zmínit jako obrovský klad. Příběhů o jednom vyvoleném, který buď zachrání nebo zatratí celý svět, jsou mraky, ale málokteré z nich se může chlubit takto propracovanými, vrstevnatými, "lidskými" postavami, jež nemají pouze kladné vlastnosti, ale naopak dělají chyby a špatná rozhodnutí, jsou nevrlé, egoistické, chladné, manipulativní, výbušné, přehnaně sebevědomé či bez servítek nadržené - a to po celou délku hry - a pak díky tomu nepůsobí jako pouhé nudné archetypy. Což mě přivádí k dalšímu kladu a tím jsou romance. O pansexualitě postav si každý může myslet své, ale tak či onak, milostné pletky v této hře dle mého nepůsobí nijak křečovitě a konečně jednou mají i nějakou hloubku (ne jak u ostatních her, kde je jedna, max dvě cutscény a pak už o nějakém vztahu nepadne ani slovo). Nebudeme chodit kolem horké kaše, Astarion se může hrdě usadit k mým nejoblíbenějším herním postavám vůbec a bude mi chybět, kluk jeden ušatá. Hodně. Neb i ve chvílích, kdy mě hraní úplně nebavilo, to byl on, kdo mě držel nad vodou a ruku na srdce, při scéně posledního polibku v poslední misi, kdy mi docvaklo, že už jsem opravdu na konci a budu se s ním muset rozloučit, mi bylo skoro až do pláče.
Jinak drobky jako pěkný audiovizuál, hratelnost nebo svět snad ani netřeba zmiňovat (občas jsem pravda čekala, kdy mi shoří počítač), ale ještě bych vyzdvihla třeba více možností řešení zadaných úkolů a vůbec vysokou variabilitu hraní, namísto klasického čistě hodného nebo zlého průchodu.
Především na mě tato hra působila, jako bych hrála rovnou tři díly zároveň. Každý ze tří dějových aktů je totiž naprosto jiný, atmosféricky i příběhově. A osobně mi nejvíce vyhovoval hned ten první, sice snad s tím nejvíc možným klišé konfliktem dobra a zla, ale zato nabízejícím neustále se měnící prostředí (od planin, přes lesy, vesničky a hory, až po tajemné podzemní chrámy a magické věže) a seznamování se s rozličnými postavami. Stejně tak se mi líbil i akt druhý, jež svou linearitu zachraňoval hutnou, místy až hororovou atmosférou a tísnivostí. Kámen úrazu u mě přišel s aktem třetím, který byl na můj vkus až moc přeplácaný, zmatečný a dlouhý (imho se klidně mohl zkrátit na půlku a nic by se nestalo), a který hlavně úspěšně zabil celý drive hlavního příběhu, jež najednou i přes předchozí naléhání vlastně nebyl vůbec důležitý a v obrovském kvantu vedlejších aktivit a ukončování příběhových linek jednotlivých kumpánů zcela zapadl do pozadí.
Samotné společníky určitě musím zmínit jako obrovský klad. Příběhů o jednom vyvoleném, který buď zachrání nebo zatratí celý svět, jsou mraky, ale málokteré z nich se může chlubit takto propracovanými, vrstevnatými, "lidskými" postavami, jež nemají pouze kladné vlastnosti, ale naopak dělají chyby a špatná rozhodnutí, jsou nevrlé, egoistické, chladné, manipulativní, výbušné, přehnaně sebevědomé či bez servítek nadržené - a to po celou délku hry - a pak díky tomu nepůsobí jako pouhé nudné archetypy. Což mě přivádí k dalšímu kladu a tím jsou romance. O pansexualitě postav si každý může myslet své, ale tak či onak, milostné pletky v této hře dle mého nepůsobí nijak křečovitě a konečně jednou mají i nějakou hloubku (ne jak u ostatních her, kde je jedna, max dvě cutscény a pak už o nějakém vztahu nepadne ani slovo). Nebudeme chodit kolem horké kaše, Astarion se může hrdě usadit k mým nejoblíbenějším herním postavám vůbec a bude mi chybět, kluk jeden ušatá. Hodně. Neb i ve chvílích, kdy mě hraní úplně nebavilo, to byl on, kdo mě držel nad vodou a ruku na srdce, při scéně posledního polibku v poslední misi, kdy mi docvaklo, že už jsem opravdu na konci a budu se s ním muset rozloučit, mi bylo skoro až do pláče.
Jinak drobky jako pěkný audiovizuál, hratelnost nebo svět snad ani netřeba zmiňovat (občas jsem pravda čekala, kdy mi shoří počítač), ale ještě bych vyzdvihla třeba více možností řešení zadaných úkolů a vůbec vysokou variabilitu hraní, namísto klasického čistě hodného nebo zlého průchodu.
Pro: ASTARION, propracované postavy, obrovská variabilita a znovuhratelnost, audiovizuál, atmosféra, hratelnost, romance, svět
Proti: třetí akt působí přeplácaně, boje můžou začít být po čase stereotyp, klasické RPG neduhy (jako bordel v intentáři, omezený počet společníků v partě atd.)