Layers of Fear jsem svého času úplně minul a až nyní jsem dal na doporučení ženy, přičemž jsem udělal dobře, když jsem si o hře naschvál nic víc nezjišťoval. Jsem stále plný dojmů, o které se chci podělit, ale přemýšlím, jak to udělat, aniž bych těm, co LoF ještě nehráli, nepokazil zážitek, a zároveň napsal takový text, který se nerozbíjí množstvím skrytých spoilerů. Pokusím se tedy (nakonec až na jednu skrytou poznámku) spoilerům vyhnout, nicméně nějaké konkrétní informace samozřejmě předám, čtěte tudíž na vlastní nebezpečí.
Pod všemi vrstvami tohoto sensoricky a symbolicky nabitého uměleckého díla se nachází především překrásně hrůzná tragédie. Metafyzika zdejšího světa se v až volně asociativním proudu roztéká, vpíjí a opět vyvrhuje na plátno monitoru jako zkapalnělý mozek šíleného malíře. Všudypřítomná fluidnost připomíná psychické stavy na LSD, ovšem v tomto případě na pořádném bad tripu. Prostory rodinného sídla se hlavnímu charakteru chaoticky bortí a manifestují v podobě labyrintu, který týrá nemožností z něj vykročit, osvobodit se, jakožto alegorie jeho duševního stavu.
Trýznivý svět malířovy psyché k nám symbolicky promlouvá také a především skrze různé více či méně slavné historické obrazy, z drtivé většiny ze 17. - 19. století. Takový, i stylově značný rozptyl, stejně jako ona designová volba užívání skutečné malířské tvorby, mě na samém počátku uváděly v rozpaky, neboť jsem se obával svévolného amatérismu, příznačného pro moderské komunity, než mi došlo, že to vše dává smysl - tvůrcům jejich přístup nabídl výrazově extrémně silný obrazový materiál, který pospolu se svým symbolickým jazykem defacto mohl být našemu malíři znám skrze studium a nějaké ty cesty po Evropě. Neplatí to zcela, ve hře se např. objevuje nejcennější výtvarný skvost na území ČR, Tizianovo Stahování Marsya z kůže, které před sto lety v USA pravděpodobně neznal vůbec nikdo, ale to jsou prostě jen historiografické detaily.
Jistě, právě znalost dějin umění a porovnání původního významu díla v komparaci s jeho novým horrorovým kontextem dovoluje v Layers of Fear proniknout do narativu ještě hlouběji, respektive jej pochopit celistvěji, nicméně výběr obrazů je takový, že to hlavní je nepoučenému, leč pozornému hráči přesto asi zřetelné či alespoň intuitivně srozumitelné. Sám jsem určitě nerozklíčoval, ani neinterpretoval vše a přímo mne to vybízí do budoucna k dalšímu, již moudřejšímu průchodu.
Hrozně se mi líbí, od jaké atmosféry se LoF odráží. Všudypřítomné téma rozkladu je esteticky chytře uchopeno skrze ponurou, leč hluboce pravdivou podstatu, kterou do umění přinesl Michelangelo Merisi alias Caravaggio, a to naturalistické zobrazení vadnoucích plodů přírody. Tragédií života a krásy především je jejich pomíjivost. Lze tuto skutečnost ošálit právě skrze umění, skrze zvěčnění krásy? Jak mučivé musí být hřát si tuto myšlenku - ale nemít schopnost ji realizovat. Schizofrenie antihrdiny nedovoluje mu již udržet v oku pravé rysy individuální lidské tváře.
Když ke mně v LoF poprvé zavanula tato hniloba, umně užívajíc nikoliv prvoplánově obrazu Caravaggia, nýbrž opulentního, plně zralého zátiší Antonia de Peredy, tedy člověka, který Caravaggiova plátna moc dobře znal, byl jsem až dojat. Co mě potěšilo méně, bylo zcela nepochopitelné oříznutí Peredova plátna, destruující jeho kompozici, jež obecně - jak je většině asi známo - nebývá nahodilá, nýbrž řídící se geometrickými zákonitostmi. Alespoň je zde takové hulvátství výjimkou a nikoliv pravidlem. Hlavně bych vyzdvihnul, že LoF útočí na různé smysly vnímavého hráče jako kvalitní sugestivní obraz: od hnijícího ovoce v misce, extrémně nepříjemnou smyčku zvuku telefonu, až po hapticky vyzývavé, plastické textury, a vazkou černou hmotu deprese, zalévající prostor.
Úplně nekvituji, že jsem občas nevěděl, kdy zrovna probíhá nějaká volba, neboť jsem neočuchával jeden práh, abych se vydal nakonec přes druhý, a spíše jsem si užíval bezprostřednost zážitku, stejně jako nebyla občas zřetelná interaktivita některých objektů. Svým způsobem to ovšem ke kouzlu LoF patří, I guess. Horrorové kouzlo postupem času také trochu upadá, když si člověk zvykne na ony koleje, po kterých to vše jede. Bohužel, linearita je sice znervózňující, nikoliv však děsivá jako široká možnost volby. A pak těch pár rébusů nepovažuji za vůbec dobře designované a myslím, že by se bez nich hra obešla.
Celkově však LoF považuji za velmi inteligentní dílo, které by si neměl nechat ujít žádný hráč, milující výtvarné umění a tragédie.
Pod všemi vrstvami tohoto sensoricky a symbolicky nabitého uměleckého díla se nachází především překrásně hrůzná tragédie. Metafyzika zdejšího světa se v až volně asociativním proudu roztéká, vpíjí a opět vyvrhuje na plátno monitoru jako zkapalnělý mozek šíleného malíře. Všudypřítomná fluidnost připomíná psychické stavy na LSD, ovšem v tomto případě na pořádném bad tripu. Prostory rodinného sídla se hlavnímu charakteru chaoticky bortí a manifestují v podobě labyrintu, který týrá nemožností z něj vykročit, osvobodit se, jakožto alegorie jeho duševního stavu.
Trýznivý svět malířovy psyché k nám symbolicky promlouvá také a především skrze různé více či méně slavné historické obrazy, z drtivé většiny ze 17. - 19. století. Takový, i stylově značný rozptyl, stejně jako ona designová volba užívání skutečné malířské tvorby, mě na samém počátku uváděly v rozpaky, neboť jsem se obával svévolného amatérismu, příznačného pro moderské komunity, než mi došlo, že to vše dává smysl - tvůrcům jejich přístup nabídl výrazově extrémně silný obrazový materiál, který pospolu se svým symbolickým jazykem defacto mohl být našemu malíři znám skrze studium a nějaké ty cesty po Evropě. Neplatí to zcela, ve hře se např. objevuje nejcennější výtvarný skvost na území ČR, Tizianovo Stahování Marsya z kůže, které před sto lety v USA pravděpodobně neznal vůbec nikdo, ale to jsou prostě jen historiografické detaily.
Jistě, právě znalost dějin umění a porovnání původního významu díla v komparaci s jeho novým horrorovým kontextem dovoluje v Layers of Fear proniknout do narativu ještě hlouběji, respektive jej pochopit celistvěji, nicméně výběr obrazů je takový, že to hlavní je nepoučenému, leč pozornému hráči přesto asi zřetelné či alespoň intuitivně srozumitelné. Sám jsem určitě nerozklíčoval, ani neinterpretoval vše a přímo mne to vybízí do budoucna k dalšímu, již moudřejšímu průchodu.
Hrozně se mi líbí, od jaké atmosféry se LoF odráží. Všudypřítomné téma rozkladu je esteticky chytře uchopeno skrze ponurou, leč hluboce pravdivou podstatu, kterou do umění přinesl Michelangelo Merisi alias Caravaggio, a to naturalistické zobrazení vadnoucích plodů přírody. Tragédií života a krásy především je jejich pomíjivost. Lze tuto skutečnost ošálit právě skrze umění, skrze zvěčnění krásy? Jak mučivé musí být hřát si tuto myšlenku - ale nemít schopnost ji realizovat. Schizofrenie antihrdiny nedovoluje mu již udržet v oku pravé rysy individuální lidské tváře.
Když ke mně v LoF poprvé zavanula tato hniloba, umně užívajíc nikoliv prvoplánově obrazu Caravaggia, nýbrž opulentního, plně zralého zátiší Antonia de Peredy, tedy člověka, který Caravaggiova plátna moc dobře znal, byl jsem až dojat. Co mě potěšilo méně, bylo zcela nepochopitelné oříznutí Peredova plátna, destruující jeho kompozici, jež obecně - jak je většině asi známo - nebývá nahodilá, nýbrž řídící se geometrickými zákonitostmi. Alespoň je zde takové hulvátství výjimkou a nikoliv pravidlem. Hlavně bych vyzdvihnul, že LoF útočí na různé smysly vnímavého hráče jako kvalitní sugestivní obraz: od hnijícího ovoce v misce, extrémně nepříjemnou smyčku zvuku telefonu, až po hapticky vyzývavé, plastické textury, a vazkou černou hmotu deprese, zalévající prostor.
Úplně nekvituji, že jsem občas nevěděl, kdy zrovna probíhá nějaká volba, neboť jsem neočuchával jeden práh, abych se vydal nakonec přes druhý, a spíše jsem si užíval bezprostřednost zážitku, stejně jako nebyla občas zřetelná interaktivita některých objektů. Svým způsobem to ovšem ke kouzlu LoF patří, I guess. Horrorové kouzlo postupem času také trochu upadá, když si člověk zvykne na ony koleje, po kterých to vše jede. Bohužel, linearita je sice znervózňující, nikoliv však děsivá jako široká možnost volby. A pak těch pár rébusů nepovažuji za vůbec dobře designované a myslím, že by se bez nich hra obešla.
Celkově však LoF považuji za velmi inteligentní dílo, které by si neměl nechat ujít žádný hráč, milující výtvarné umění a tragédie.
