Další, v pořadí již čtvrtý, díl Castlevanie se vrací zase úplně na začátek k prvnímu dílu, který se snaží rozšířit a převyprávět. Vracíme se tedy do Transylvánie roku 1691, kde musíme v kůži Simona Belmontha opět porazit Drákulu.
První věcí, kterou jsem ihned po rozehrání v rámci Anniversary kolekce musel řešit, bylo jiné rozložení ovládání. Je fakt škoda, že v rámci série nezůstaly tlačítka pro základní akce stále stejná. Naštěstí to není nic, co by nevyřešilo přemapování kláves v menu.
Hra nabízí několik novinek ve schopnostech ovládaného hrdiny. Konečně tak může svým bičem švihat i nahoru a šikmo a dokonce ho přichytit k plošince a zhoupnout se po něm přes propast. Celková hratelnost tak může být zase o něco rozmanitější.
Co se level designu týče, ten v jedné z prvních úrovní nabídl i možnost se částečně přesouvat v třetím rozměru. Jinými slovy se postava pohybovala před plotem a měla možnost přelézt za plot a později se zase vrátit zpět. Škoda, že tento koncept nebyl ve více úrovních. Co se mi naopak nelíbilo, byla úroveň, která se po chvíli začala celá otáčet, následovaná oblastí, kde se zase hnusně točilo pozadí. Ještěže jsem tím proběhl relativně rychle, jinak by se mi z toho asi začalo dělat blbě.
Rozmanitost nepřátel opět nabízí celou řadu starých známých, avšak přijde i na pár novinek. Souboj s bossy je pak stále asi tou nejzábavnější činností, i proto nejspíš narazíme na bosse i uprostřed úrovně. Každý zde ztracený život pak může na konci scházet. Naštěstí je možné ve hře narazit na více jídla, které navrací životy. Z bossů mě pak nejvíce zaujal tančící pár a pak pochopitelně závěrečná nálož bossů, kde samozřejmě nesmí kromě samotného Drákuly chybět i smrťák Grim Reaper.
Na grafickém i hudebním zpracování je opět vidět, že technologie zase o něco postoupila, protože vše vypadá a zní zase o něco lépe.
Hra se snaží do série přinést zase nějaké nové prvky v hratelnosti, ve výsledku je to ale stále o tom samém. Nicméně i tak mě hraní Castlevanie pořád baví.
První věcí, kterou jsem ihned po rozehrání v rámci Anniversary kolekce musel řešit, bylo jiné rozložení ovládání. Je fakt škoda, že v rámci série nezůstaly tlačítka pro základní akce stále stejná. Naštěstí to není nic, co by nevyřešilo přemapování kláves v menu.
Hra nabízí několik novinek ve schopnostech ovládaného hrdiny. Konečně tak může svým bičem švihat i nahoru a šikmo a dokonce ho přichytit k plošince a zhoupnout se po něm přes propast. Celková hratelnost tak může být zase o něco rozmanitější.
Co se level designu týče, ten v jedné z prvních úrovní nabídl i možnost se částečně přesouvat v třetím rozměru. Jinými slovy se postava pohybovala před plotem a měla možnost přelézt za plot a později se zase vrátit zpět. Škoda, že tento koncept nebyl ve více úrovních. Co se mi naopak nelíbilo, byla úroveň, která se po chvíli začala celá otáčet, následovaná oblastí, kde se zase hnusně točilo pozadí. Ještěže jsem tím proběhl relativně rychle, jinak by se mi z toho asi začalo dělat blbě.
Rozmanitost nepřátel opět nabízí celou řadu starých známých, avšak přijde i na pár novinek. Souboj s bossy je pak stále asi tou nejzábavnější činností, i proto nejspíš narazíme na bosse i uprostřed úrovně. Každý zde ztracený život pak může na konci scházet. Naštěstí je možné ve hře narazit na více jídla, které navrací životy. Z bossů mě pak nejvíce zaujal tančící pár a pak pochopitelně závěrečná nálož bossů, kde samozřejmě nesmí kromě samotného Drákuly chybět i smrťák Grim Reaper.
Na grafickém i hudebním zpracování je opět vidět, že technologie zase o něco postoupila, protože vše vypadá a zní zase o něco lépe.
Hra se snaží do série přinést zase nějaké nové prvky v hratelnosti, ve výsledku je to ale stále o tom samém. Nicméně i tak mě hraní Castlevanie pořád baví.
