Tohle vypadalo dlouho nadějně. Že bych poprvé narazil na JRPG, které by mne konečně nadchlo (tj. 9/10)? Hra k této metě vlastně sahala, postupem ke konci jsem si však uvědomoval, že mě to baví hrát čím dál tím míň a ty prapodivné japonské výstřelky mi opět vadí. Velká škoda, protože minimálně částečně jsem kouzlu legendární Final Fantasy VII přeci jen podlehl.

Klasický metrosexuální vzhled hlavního hrdiny, který mne na japonských hrách rovněž odpuzuje, jsem tady zkousnul, Cloud je totiž i přes debilní účes a náušnici v oušku totiž vážně fajn postava a z party hrdinů byl nakonec asi vůbec nejzajímavější. Postavy jsou ostatně jedním z největších taháků hry a už se nedivím, že Tifa je součástí vlhkých snů nejednoho fanouška. Líbilo se mi, že jim kvůli často pomalejšímu tempu dali autoři v remaku mamutí prostor a hráč si k celé partě najde cestu. I ve velmi dobře napsané hře, kterou FF VII rozhodně je, bych však přeci jen uvítal trochu ubrat na té naivitě a patosu, která je dle mých zkušeností pro JRPG rovněž hodně ikonická... a prostě mi vadí. I v tomhle ohledu vychází nejlíp mlčenlivější protagonista Cloud.

Podle ohlasů Remake pokrývá jen as 20 % původního příběhu hry, což je šílené. Na druhou stranu je to občas vidět a pár aktů je opravdu nesmírně utahaných a nedokáži si představit, že bych je měl hrát znovu. Příběh samotný se mi po většinu herní doby líbil. Dokonce moc líbil... Jenže postupem času se děj zamotal do strašné slátaniny a ke konci hra již ztratila moji pozornost prakticky úplně. Do fajn zápletky se začaly přidávat prvky jako vystřižené ze série Kingdom Hearts (rozuměj úplné hovadiny, které se nikdo neobtěžuje vysvětlit, nebo i po vysvětlení působí jako přepálená ptákovina) a třeba postava Sephirota je pro mě vlastně zklamáním. Předlohu neznám, ale z prezentace tvůrců jsem hlavního záporáka jednoduše nepochopil. Funguje jako jakási tajemná postava na pozadí, kterou Cloud opakovaně spatřuje ve svých vidinách. Zpočátku tajuplné, později otravné, jelikož se hra neobtěžuje vám cokoliv vysvětlit. Ke konci se tak Sephiroth skutečně zhmotní, vy se s ním v otravném souboji pošťoucháte, on pronese pár spletitých nesmyslných vět a je konec. Pravověrným fanouškům z toho možná kapou sliny a fanouškovské teorie se rozjíždí naplno. Pro mě jako úplného nováčka je to jeden zmatený paskvil. Přízemnější vyprávění o souboji Avalance se Shinrou bylo přitom skvělé (tedy až na pár regulérně retardovaných scén jako třeba střetnutí Barreta s Prezidentem). Final Fantasy VII Remake je bezesporu příběhová hra, moc mne proto mrzí, že si z ní nakonec v tomto ohledu odnáším tak rozporuplné pocity.

I přes to, že je mezi komunitou převážně chválený, postupem času mě čím dál více nebavil i soubojový sytém. On je na pohled strašně pěkný a efektní (což je zde vlastně všechno), ale byť můj názor bude v tomhle asi trochu kontroverzní, je to zároveň i dost nuda. Buďto řežete slaboučké zástupy řadových nepřátel, kteří na obtížnost Normal nepředstavují žádnou výzvu, nebo jednoho z úctyhodného počtu bossů, kteří většinou vydrží spoustu poškození, ale místo výzvy souboje s nimi prostě jen dlouho trvají. V tomhle bych vypíchl asi hlavně souboj u konce hry s The Arsenal, který mě vyloženě jen s*al. Možnosti boje se sice zdánlivě rozrůstají, spousta schopností mi však přišla absolutně k ničemu a předměty jsem kromě občasného vzkříšení nepoužíval prakticky vůbec. Tvůrci vyšší obtížnost uzamkli za povinný průchod maximálně na Normal a zábava tak v mých očích dost trpěla. Souboják mě však také přestával bavit spíše postupně, kdy mi začal připadat daleko více plochý, než se na první pohled zdá.

Tím jsem ze sebe ty největší výtky snad vysypal, přeci jen 80 % je velmi dobré hodnocení a níž už bych nešel. Co tedy hru táhne nahoru? Na první dobrou je to úchvatné audiovizuální zpracování. Graficky je hra opravdu velmi pohledná a zejména v cutcénách opravdu září nad většinou konkurence. Nějakých 80 % hry mě také opravdu zajímal příběh, takže jsem si krásné ztvárnění prostě vychutnával. Ruku v ruce s tím jde i skvělá hudba, kterou je série rovněž pověstná. Soundtrack je špička, o tom žádná a dabing rovněž parádní (hráno v angličtině). Bavila mě atmosféra (dokud se to nezvrhlo v úplná nesmysl) krásně zpracované industriální zasazení, které kupodivu nebylo generické - jen těch robotických bossů by mohlo být míň. Bavily mne i minihry a takové ty drobnůstky, kterých je hra plná (v tomhle ohledu mi japonská ztřeštěnost tolik nevadila). Minimálně polovina vedlejších úkolů však působila zcela mimo mísu a vybíjet řadové nepřátele na již navštívených místech jen proto, že vás k tomu ponouklo generické NPC vážně zábava není. Tady je to navíc úplně zbytečné, i bez toho je hra plná obsahu a velmi slušně dlouhá.

Uvědomuji si, že komentář možná působí více negativně, než si hra zaslouží. To co se mi na hře líbilo, se mi líbilo vážně hodně. Jen jsem rozčarovaný, jakým způsobem se nakonec vyvinul příběh, který byl pro mě jedním z největších taháků. Final Fantasy VII: Remake měl dlouhou dobu potenciál konečně absolutně roztrhat moji zkušenostmi podloženou nedůvěru v zábavnost JRPG (slabina v podobě nezábavných soubojových systémů se ostatně projevila i zde). Nakonec se mu to povedlo jen částečně a já jsem tak chtě nechtě malinko zklamaný. Špatný zážitek to však rozhodně nebyl, nedávno vydané pokračování si však střihnu až za několik let. To, že má ve světe Rebirth momentálně závratné hodnocení, pro mě zjevně nemůže být až tak směrodatné.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 5. Nikdy se nevzdávej!: Dohraj hru, ve které hraješ za postavu s fyzickou indispozicí." – Hardcore varianta /jedna z hratelných postav - Barret Wallace - má místo ruky kulomet/ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 66. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus