Další díl Castlevanie se opět drží zavedeného konceptu. Avšak snaží se do něj zavést zase pár novinek a také již na první pohled vypadá opět o něco moderněji.
Příběh jede ve starých známých kolejích, opět se někdo snaží vzkřísit Drákulu a je jen na nás ho zastavit. Po pravdě, už jsem jej po těch všech dohraných předchozích dílech ani moc nevnímal. Co mě ale naopak zaujalo, že můžu hru hrát za dvě různé postavy. První je klasika John Morris, další i když nepřímý potomek rodu Belmontů, s klasickým bičem. Druhou postavou je Eric Lecarde, o němž jsem si část hry myslel, že je to podle vzhledu holka. Ten disponuje oštěpem, který může kromě likvidace nepřátel použít i na vyšší skoky, čehož jsem při hraní hojně využíval. Ve výsledku mě bavilo hrát více právě za Erica, protože přináší trošku jiný přístup k hraní.
Level design se opět drží klasiky, není zde nic co by mě zvedlo ze židle. Naopak mě spíše štvala ta otočená úroveň a ta s třemi různě posouvajícími se proužky. Inovace typu "zhoršíme hráči orientaci a ovládání" není to pravé ořechové, jak zlepšit úrovně. Co se mě ale zase potěšilo, bylo nahrazení srdíček drahokamy. Už od prvního dílu jsem si říkal, že sběr srdíček spíše inklinuje k obnovování zdraví než k získávání "munice" pro sekundární zbraň. Drahokamy mi pro tento účel dávají mnohem větší smysl. Zajímavý je i posilující bonus, který přetrvává, dokud postava neztratí jeden život.
Nepřátelé se zde hodně recyklují z předchozích dílů, včetně strategie nutné k jejich poražení. Sem tam jsem ale narazil na pár nových kousků, kde mě nejvíce bavil Minotaurus, který si klidně urve kus sloupu a používá ho jako zbraň. V pozdější fázi mě celkem překvapili rytíř na kolečkách a rytíř s rotačákem. Co se bossů týče, ti jsou často dva v každé úrovni, je tak potřeba si hlídat životy, které pak můžou u toho závěrečného v úrovni chybět. Nejvíce mi pak zavařila klasická dvojka: Smrtka Grim a samotný Drákula. Asi nejvíce nudný je tentokrát Grim, jehož boss fight se zbytečně natahuje tím největším klišé: opětovnými souboji s již poraženými bossy. Aspoň že měli méně životů.
Jak jsem již psal v úvodu, graficky hra vypadá zase o něco lépe. Chvíli jsem si musel zvykat, než jsem si na nový graficky styl zvykl. Stejně tak i hudba zní skvěle.
Hraní Castlevanie je pro mě po tolika dílech už značně stereotypní. Spousta stejných věcí a stejných principů. Pozitivní je ale to, že mě to stále baví a to se počítá ze všeho nejvíc.
Příběh jede ve starých známých kolejích, opět se někdo snaží vzkřísit Drákulu a je jen na nás ho zastavit. Po pravdě, už jsem jej po těch všech dohraných předchozích dílech ani moc nevnímal. Co mě ale naopak zaujalo, že můžu hru hrát za dvě různé postavy. První je klasika John Morris, další i když nepřímý potomek rodu Belmontů, s klasickým bičem. Druhou postavou je Eric Lecarde, o němž jsem si část hry myslel, že je to podle vzhledu holka. Ten disponuje oštěpem, který může kromě likvidace nepřátel použít i na vyšší skoky, čehož jsem při hraní hojně využíval. Ve výsledku mě bavilo hrát více právě za Erica, protože přináší trošku jiný přístup k hraní.
Level design se opět drží klasiky, není zde nic co by mě zvedlo ze židle. Naopak mě spíše štvala ta otočená úroveň a ta s třemi různě posouvajícími se proužky. Inovace typu "zhoršíme hráči orientaci a ovládání" není to pravé ořechové, jak zlepšit úrovně. Co se mě ale zase potěšilo, bylo nahrazení srdíček drahokamy. Už od prvního dílu jsem si říkal, že sběr srdíček spíše inklinuje k obnovování zdraví než k získávání "munice" pro sekundární zbraň. Drahokamy mi pro tento účel dávají mnohem větší smysl. Zajímavý je i posilující bonus, který přetrvává, dokud postava neztratí jeden život.
Nepřátelé se zde hodně recyklují z předchozích dílů, včetně strategie nutné k jejich poražení. Sem tam jsem ale narazil na pár nových kousků, kde mě nejvíce bavil Minotaurus, který si klidně urve kus sloupu a používá ho jako zbraň. V pozdější fázi mě celkem překvapili rytíř na kolečkách a rytíř s rotačákem. Co se bossů týče, ti jsou často dva v každé úrovni, je tak potřeba si hlídat životy, které pak můžou u toho závěrečného v úrovni chybět. Nejvíce mi pak zavařila klasická dvojka: Smrtka Grim a samotný Drákula. Asi nejvíce nudný je tentokrát Grim, jehož boss fight se zbytečně natahuje tím největším klišé: opětovnými souboji s již poraženými bossy. Aspoň že měli méně životů.
Jak jsem již psal v úvodu, graficky hra vypadá zase o něco lépe. Chvíli jsem si musel zvykat, než jsem si na nový graficky styl zvykl. Stejně tak i hudba zní skvěle.
Hraní Castlevanie je pro mě po tolika dílech už značně stereotypní. Spousta stejných věcí a stejných principů. Pozitivní je ale to, že mě to stále baví a to se počítá ze všeho nejvíc.
