Budu se rouhat. Trochu. Diablo II vlastním v krásné krabici na PC společně s datadiskem (stále mi někde leží) od dětství a dostal jsem se k němu poprvé odhadem pár let po vydání. Už tehdy jsem však úplně nechápal, proč někteří druhého Pána Terroru uctívají jako videoherní modlu a prochází hru neustále dokola. Rozumím legendárnímu statutu Diabla jakožto zakladatele žánru (byť co si budeme povídat, žánru dnešním měřítkem vlastně celkem okrajového), ale již tehdy mě i přes některé kvality hra dokázala ubíjet stereotypem natolik, že jsem ji dohrál tuším pouze jednou a to ještě bez aktu z datadisku. Podobné pocity jsem si zažil u Resurrected, byť je samozřejmě potřeba zohlednit, že jde o hru starou přes 23 let (!) v novém a zatraceně líbivém kabátku.

Na hře mi nesedí ta základní hratelností smyčka, která předpokládá, že budeme singleplayerovou hru procházet ideálně vícekrát na různé obtížnosti za tu samou postavu stále dokola. Navíc s tím, že svého starého psa již novým kouskům stejně nenaučíte. Svého druida jsem měl plné zuby už při prvním průchodu na "Normal", na který je hra poměrně jednoduchá s pár citelnými skoky v obtížnosti. Přiznám se, že Duriel mě i párkrát zkrouhnul a hrát na Hardcore, což by mě taky asi ani nenapadlo, byl by "Game Over". Jestli je hra jednoduchá, je tak vlastně dost relativní.

Hratelnost samotná je přitom poměrně dlouho příjemná. Na konzoli PS5 se hraje Diablo 2 velmi dobře a intuitivně. Ovládání je výborné. Řezání zástupů nepřátel je také zábava a je třeba ocenit jejich skvělý design a pestrost. Zábava podle mě začne trochu uvadat u pro mnohé nechvalně proslulého třetího aktu, který mi však přišel v Resurrected verzi přeci jen zábavnější a podstatně méně otravný. Občas jsem však bloudil, zvlášť když jsem se snažil najít a splnit všechny úkoly. Další velké bloudění nastalo ve čtvrtém aktu, možná jsem však pouze debil a chyba není na straně hry :).

Diablo je proslulé svým systémem lootu. Přišlo mi proto úsměvné, když mi na Druida za celou hru padly přesně dvě helmy... obě s bonusy do Shape Shifting schopností, ve kterých jsem měl jinak přiděleno přesně 0 bodů. Hlavně, že obchodník mi furt nabízel tisíce hůlek na Necromancera a Čarodějku. Největší radost mi tak udělaly boty, díky, kterým mohla postava proběhnout hrou rychleji. Ve hře se také celkem natrápíte s inventářem, tento prvek však naprosto přičítám době vzniku originální verze a neberu jej jako zápor.

Uvedené odstavce řeší vlastně původní hru, která je v prvcích hratelnosti převážně shodná s Resurrected verzí. Teď je však na místě obrovsky pochválit remaster samotný. Autorům se naprosto perfektně povedlo zachytit ducha originálu a zachovat vynikající temnou atmosféru. Po grafické stránce se mi hra bezvýhradně líbila a jde o skvělý mix moderního vizuálu a retra. Nostalgie je zrádná věc a je legrační jak se hráči snaží mozek nakecat, že takhle nějak hra vypadala i ve své původní verzi. Stisknutím dvou tlačítek, kterými se hra přepne do původního vizuálu, vás hra velmi rychle přesvědčí o opaku. Resurrected do původní hry zasahuje jinak jen velmi málo (sdílená bedna) a tady si myslím, že je to naprosto správný přístup. Pokud někteří veteráni cítí, že remaster na originálu něco pokazil, osobně to příliš nechápu.

Výsledné hodnocení je tak i z mé strany poměrně vysoké, rozehrát hru na "Nightmare" se stejnou postavou by mě ani nenapadlo (respektive jsem to pustil, pomalu zabil dva skřety a vypnul), po dohrání jsem však měl překvapivě chuť na jinou hru ze žánru a Diablo IV mi už leží na poličce. Brzy tak asi přijde na řadu.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 3. Volání Cthulhu:  Dohraj hru, ve které hraješ za člena náboženského nebo spirituálního kultu popř. náboženského představitele." – Hardcore varianta /dohráno za postavu Druida/ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 86 %; 74. hodnotící; digitální verze PSN