V pořadí 4. díl Assassin's Creed ukončuje příběh Ezia Auditore de Firenze, respektive vzpomínky na něj v podání jeho potomka Desmonda Milese.
Ezio se přesouvá do Konstantinopole, kde jsou ukryty klíče do Altairovy knihovny. Současně se zde seznamuje a sbližuje se svou budoucí ženou Sofií. Příběh je vyprávěn stejně jako u předchozích rozumným tempem a jsem s ním víceméně spokojen. Původně jsem teda čekal, že dojde ke zradě od Prince Suleimana, ale nakonec byl příběh bez větších twistů a hlavním padouchem byl Ahmet, který na mě již od prvních okamžiků působil jako záporňák. Celkem fajn byly vzpomínky na některé okamžiky v životě Altaira a samozřejmě muselo dojít na klasickou situaci, kdy si hrdina ve hře buduje vztah k ženě a následně toho padouch využije proti němu.
Prostředí města je fajn, moc rád jsem se jen tak procházel a koukal na různé památky. Celkově je však město mnohem menší, plus chybí venkov. To je asi taky důvod, proč zde není možné přímo jezdit na koni. Aspoň zde zůstalo několik scén na koňských povozech. Do výbavy zde přibyl praktický hák, který je možné využívat pro různé sjezdy po laně či zasekávání do stěn při šplhu, což jistě ocení především majitelé daných domů. Dále přibyla možnost si vyrábět bomby s různými účinky, ale jejich používání mě moc nebavilo, takže jsem je využíval jen minimálně.
Ve městě je podobně jako u předchozího dílu možné renovovat různé nemovitosti a díky tomu vydělávat peníze. Celkem bez problému se mi podařilo skoupit všechny obchody, ale na všechny památky mi bohužel nevyšly peníze. Přišlo mi totiž, že se peníze generované po půl hodině v bance přidávaly až podezřele pomalu. Jsem však rád, že zde tentokrát nejsou žádné zmatené šifry v animu, které mě v minulém díle moc nebavily.
Kromě Eziova příběhu se ve hře můžeme seznámit i se vzpomínkami samotného Desmonda. Celé toto vyprávění v abstraktním světě bylo zajímavé z hlediska střípků z jeho života, avšak nudné z hlediska hratelnosti. Nakonec jsem byl rád, že to bylo celkem krátké.
Dobrodružství s Eziem je úspěšně za mnou. Stejně jako u ostatních dílů se mi i zde po čase dostavil pocit stereotypu, nicméně celkově mám z hraní dobrý pocit. Možná i díky tomu, že jsem si mezi díly dával půlroční přestávky. Nicméně, už se těším až si zase po čase zkusím zahrát další díl s novou hlavní postavou.
Ezio se přesouvá do Konstantinopole, kde jsou ukryty klíče do Altairovy knihovny. Současně se zde seznamuje a sbližuje se svou budoucí ženou Sofií. Příběh je vyprávěn stejně jako u předchozích rozumným tempem a jsem s ním víceméně spokojen. Původně jsem teda čekal, že dojde ke zradě od Prince Suleimana, ale nakonec byl příběh bez větších twistů a hlavním padouchem byl Ahmet, který na mě již od prvních okamžiků působil jako záporňák. Celkem fajn byly vzpomínky na některé okamžiky v životě Altaira a samozřejmě muselo dojít na klasickou situaci, kdy si hrdina ve hře buduje vztah k ženě a následně toho padouch využije proti němu.
Prostředí města je fajn, moc rád jsem se jen tak procházel a koukal na různé památky. Celkově je však město mnohem menší, plus chybí venkov. To je asi taky důvod, proč zde není možné přímo jezdit na koni. Aspoň zde zůstalo několik scén na koňských povozech. Do výbavy zde přibyl praktický hák, který je možné využívat pro různé sjezdy po laně či zasekávání do stěn při šplhu, což jistě ocení především majitelé daných domů. Dále přibyla možnost si vyrábět bomby s různými účinky, ale jejich používání mě moc nebavilo, takže jsem je využíval jen minimálně.
Ve městě je podobně jako u předchozího dílu možné renovovat různé nemovitosti a díky tomu vydělávat peníze. Celkem bez problému se mi podařilo skoupit všechny obchody, ale na všechny památky mi bohužel nevyšly peníze. Přišlo mi totiž, že se peníze generované po půl hodině v bance přidávaly až podezřele pomalu. Jsem však rád, že zde tentokrát nejsou žádné zmatené šifry v animu, které mě v minulém díle moc nebavily.
Kromě Eziova příběhu se ve hře můžeme seznámit i se vzpomínkami samotného Desmonda. Celé toto vyprávění v abstraktním světě bylo zajímavé z hlediska střípků z jeho života, avšak nudné z hlediska hratelnosti. Nakonec jsem byl rád, že to bylo celkem krátké.
Dobrodružství s Eziem je úspěšně za mnou. Stejně jako u ostatních dílů se mi i zde po čase dostavil pocit stereotypu, nicméně celkově mám z hraní dobrý pocit. Možná i díky tomu, že jsem si mezi díly dával půlroční přestávky. Nicméně, už se těším až si zase po čase zkusím zahrát další díl s novou hlavní postavou.
