Touha zahrát si Nier ve mně vzplanula už poměrně dávno, a to vcelku netradičním způsobem: Přes soundtrack. Při náhodném přehrávání na youtube na mě vyskočila skladba Nier: Shadowlord. A zcela mě ucvhátila. Hned jsem si o hře začal zjišťovat více. A ejhle. Na počítač nebyla. V té době jsem nedisponoval konzolí. A když jsem ps3 konečně měl, hra byla v podstatě nesehnatelná.
Nedávno jsem na hru opět narazil, a ke svému uspokojení zjistil, že na ps4 existuje remaster. Vše je v podstatě zachováno jako v originále, jen postava otce byla nahrazena postavou bratra. Tak jsem se do hry pustil. A dle hodnocení je zcela zřejmé, že jsem byl spokojen.
Hráč musí zprvu počítat s tím, že příběh je neobvyklý. Ne každému to sedne, stejně jako japonská extravagantnost co se týče stylu. A prvotní rozjezd ve vesnici není také dvakrát zábavný. Zde jsem si i chvíli říkal, jestli jsem se na hru netěšil až příliš a proto nejsem zklamán. Naštěstí jsem ale vydržel a mohl jsem ocenit originalitu, která se pomalu z herního průmyslu vytrácí.
Samozřejmě platí úvodní premisa toho, že soundtrack je naprosto skvělý. Sám o sobě je uměleckým dílem. Když se ale spojí s úžasným a silným příběhem, jedná se až o idylické spojení. Co dělá Nier: Replicant tak dobrou hrou z hlediska příběhu? Je velmi osobní. Má v sobě zvraty, ty však nejsou nelogické a dělané na sílu. A má emoce. A to silné.
Četl jsem komentáře, že se hráčům nechtělo znovu dohrávat hru po prvním konci, že hra nenabídne nic nového. Větší omyl snad nemůže nastat. Ano, z hlediska soubojí se (skoro) nic nového neobjeví. Co se týče rozvinutí příběhu, troufám si říct, že druhé a další dohrání jsou zcela odlišné. Z vlastní zkušenosti vím, že po rozuzlení určitého twistu mi při druhém hraní nebylo úplně pocitově nejlépe. Zde nechci spoilovat a snad ani naznačovat, protože by se čtenář ochudil o jeden z nejlepších příběhů ve hrách.
Tvůrci se doopravdy nebojí experimentovat. Z ničeho nic máte uprostřed hry novelovou část. A pak další. Zdá se to divné, ale do hry to naprosto přirozeně zapadá. Souboje jsou graficky zajímavé. Obrazová estetika je úchvatná. Atmosféra je uvěřitelná a dýchá na vás na každém koutě. A i z cynika jako já dokázala hra vytlouct spoustu emocí. Ve hře doopravdy zažijete spoustu emotivních chvil. Za mě nejsilnější byla situace poté, co zemřela postava s červenou taškou z poměrně dynamické milenecké dvojice a všem bylo líto, že už je nikdy neuslyší se hádat.
Pokud hledáte hru, která se dá jako celek nazvat originální a baví vás až filozofický přesah, nebojte se sáhnout po této vcelku (v porovnání s Automatou) neznámé hře. Nebudete litovat.
P.S. Doporučuji hrát hru v originálním japonském znění. Ke hře nádherně sedí a jen ještě více umocňuje atmosféru hry.
Nedávno jsem na hru opět narazil, a ke svému uspokojení zjistil, že na ps4 existuje remaster. Vše je v podstatě zachováno jako v originále, jen postava otce byla nahrazena postavou bratra. Tak jsem se do hry pustil. A dle hodnocení je zcela zřejmé, že jsem byl spokojen.
Hráč musí zprvu počítat s tím, že příběh je neobvyklý. Ne každému to sedne, stejně jako japonská extravagantnost co se týče stylu. A prvotní rozjezd ve vesnici není také dvakrát zábavný. Zde jsem si i chvíli říkal, jestli jsem se na hru netěšil až příliš a proto nejsem zklamán. Naštěstí jsem ale vydržel a mohl jsem ocenit originalitu, která se pomalu z herního průmyslu vytrácí.
Samozřejmě platí úvodní premisa toho, že soundtrack je naprosto skvělý. Sám o sobě je uměleckým dílem. Když se ale spojí s úžasným a silným příběhem, jedná se až o idylické spojení. Co dělá Nier: Replicant tak dobrou hrou z hlediska příběhu? Je velmi osobní. Má v sobě zvraty, ty však nejsou nelogické a dělané na sílu. A má emoce. A to silné.
Četl jsem komentáře, že se hráčům nechtělo znovu dohrávat hru po prvním konci, že hra nenabídne nic nového. Větší omyl snad nemůže nastat. Ano, z hlediska soubojí se (skoro) nic nového neobjeví. Co se týče rozvinutí příběhu, troufám si říct, že druhé a další dohrání jsou zcela odlišné. Z vlastní zkušenosti vím, že po rozuzlení určitého twistu mi při druhém hraní nebylo úplně pocitově nejlépe. Zde nechci spoilovat a snad ani naznačovat, protože by se čtenář ochudil o jeden z nejlepších příběhů ve hrách.
Tvůrci se doopravdy nebojí experimentovat. Z ničeho nic máte uprostřed hry novelovou část. A pak další. Zdá se to divné, ale do hry to naprosto přirozeně zapadá. Souboje jsou graficky zajímavé. Obrazová estetika je úchvatná. Atmosféra je uvěřitelná a dýchá na vás na každém koutě. A i z cynika jako já dokázala hra vytlouct spoustu emocí. Ve hře doopravdy zažijete spoustu emotivních chvil. Za mě nejsilnější byla situace poté, co zemřela postava s červenou taškou z poměrně dynamické milenecké dvojice a všem bylo líto, že už je nikdy neuslyší se hádat.
Pokud hledáte hru, která se dá jako celek nazvat originální a baví vás až filozofický přesah, nebojte se sáhnout po této vcelku (v porovnání s Automatou) neznámé hře. Nebudete litovat.
P.S. Doporučuji hrát hru v originálním japonském znění. Ke hře nádherně sedí a jen ještě více umocňuje atmosféru hry.
Darkness Within: In Pursuit of Loath Nolder
Pro: Originalita, příběh, filozofický přesah, hudba, obrazotvornost
Proti: Občas dlouhé loadingy, vlažnější rozjezd, vedlejší úkoly toho vesměs příliš nenabízejí