Ze současného pohledu představuje Last Hope docela hardcore japonské RPG. Zajistila si tím kultovní status, ale vykoupený dost těžkopádným pojetím. Třeba vedlejší questy nejsou nijak označeny a musíte si je, vyloženě, vykecat z NPC. Jejich řešení, tedy většinou zisk konkrétního materiálu, také není zrovna jednoznačné.
I propracované craftění všeho možného i nemožného se nejdříve musíte naučit jako skill konkrétní postavy, ten pak vylevelovat a ještě vyzkoumat recept s pomocí dvou dalších charakterů. Potom si konečně můžete vytvořit onu vysněnou zbraň, byť samo sebou nejprve potřebujete sehnat dané materiály. Aby toho nebylo málo, tak můžete své výtvory vylepšovat syntetizací, ale o to jsem se osobně už ani nepokoušel, jelikož jsem neměl chuť studovat další tutoriál.
Podobně se to má se vším. Některé truhly nemůžete normálně otevřít. Potřebujete totiž speciální prsten (těch je asi šest typů). Zamrzlou bedýnku tak nejprve ohnivým prstenem uvolníte a konečně máte odměnu. Jenže ejhle, prsteny mají omezení počet použití a je nutnost si je doplňovat u daných NPC ve městech. Třeba prstýnek s elementem světla má přesně jedno použití. Bez fast travelu docela vopruz.
Další zvláštností jsou i monster jewely. S nimi si vytvoříte výbavu za kompletní analyzování nepřátel. Té docílíte jednoduše zabitím jejich dostatečného počtu. Většinou stovky. V jednom souboji jich potkáte 0-4, takže hurá do toho. Počítají se i unikátní bossové a k jejich úplné analýze stačí čtyři průchody hrou. Ten první mi zabral kolem 50 hodin, a to jsem ani neřešil většinu vedlejšího a post game obsahu.
Proč tedy vůbec zkoušet Last Hope? Protože má asi nejlepší akční souboják, který jsem kdy v JRPG zažil. Zdánlivě jednoduché systémy nutí využívat jednotlivé prvky. Záleží na postavě, kterou zrovna ovládáte, vzdálenosti nepřítele a nespočtu dalších aspektů. Důležitou technikou je Blindside, kdy správně načasovaným úhybem vlétnete soupeři do zad a zaručíte si kritický zásah. Ani to není tak jednoduché, protože je nutno brát v potaz dostatečný prostor pro tento manévr či možnost protiútoku, který vyžaduje Double Blindside. K tomu připočtete třeba Rush mód či Bonus Board a asi si dokážete představit propracovat herních mechanik.
Škoda plytkého příběhu a nezajímavých, až někdy otravných, postav. Umocněny jsou místy hrozným anglickým dabingem (doporučuju přepnout na původní japonský). Na druhou stranu v případě HD remasteru dostáváme opravdu pěkně vypadající hru. Občas je vidět stáří textur, avšak většinou vypadá Last Hope velmi pěkně. Paradoxně někdy dokonce i lépe, než novější díly série.
Určitě jste si již uvědomili, že SC:LH je hrou pro úzkou supinu hráčů. Ti v ní zajisté dokážou zabít stovky hodin. Velká většina bude, obávám se, odrazena poněkud nepoddajným přístupem.
I propracované craftění všeho možného i nemožného se nejdříve musíte naučit jako skill konkrétní postavy, ten pak vylevelovat a ještě vyzkoumat recept s pomocí dvou dalších charakterů. Potom si konečně můžete vytvořit onu vysněnou zbraň, byť samo sebou nejprve potřebujete sehnat dané materiály. Aby toho nebylo málo, tak můžete své výtvory vylepšovat syntetizací, ale o to jsem se osobně už ani nepokoušel, jelikož jsem neměl chuť studovat další tutoriál.
Podobně se to má se vším. Některé truhly nemůžete normálně otevřít. Potřebujete totiž speciální prsten (těch je asi šest typů). Zamrzlou bedýnku tak nejprve ohnivým prstenem uvolníte a konečně máte odměnu. Jenže ejhle, prsteny mají omezení počet použití a je nutnost si je doplňovat u daných NPC ve městech. Třeba prstýnek s elementem světla má přesně jedno použití. Bez fast travelu docela vopruz.
Další zvláštností jsou i monster jewely. S nimi si vytvoříte výbavu za kompletní analyzování nepřátel. Té docílíte jednoduše zabitím jejich dostatečného počtu. Většinou stovky. V jednom souboji jich potkáte 0-4, takže hurá do toho. Počítají se i unikátní bossové a k jejich úplné analýze stačí čtyři průchody hrou. Ten první mi zabral kolem 50 hodin, a to jsem ani neřešil většinu vedlejšího a post game obsahu.
Proč tedy vůbec zkoušet Last Hope? Protože má asi nejlepší akční souboják, který jsem kdy v JRPG zažil. Zdánlivě jednoduché systémy nutí využívat jednotlivé prvky. Záleží na postavě, kterou zrovna ovládáte, vzdálenosti nepřítele a nespočtu dalších aspektů. Důležitou technikou je Blindside, kdy správně načasovaným úhybem vlétnete soupeři do zad a zaručíte si kritický zásah. Ani to není tak jednoduché, protože je nutno brát v potaz dostatečný prostor pro tento manévr či možnost protiútoku, který vyžaduje Double Blindside. K tomu připočtete třeba Rush mód či Bonus Board a asi si dokážete představit propracovat herních mechanik.
Škoda plytkého příběhu a nezajímavých, až někdy otravných, postav. Umocněny jsou místy hrozným anglickým dabingem (doporučuju přepnout na původní japonský). Na druhou stranu v případě HD remasteru dostáváme opravdu pěkně vypadající hru. Občas je vidět stáří textur, avšak většinou vypadá Last Hope velmi pěkně. Paradoxně někdy dokonce i lépe, než novější díly série.
Určitě jste si již uvědomili, že SC:LH je hrou pro úzkou supinu hráčů. Ti v ní zajisté dokážou zabít stovky hodin. Velká většina bude, obávám se, odrazena poněkud nepoddajným přístupem.
