Druhé příběhové rozšíření mě zavedlo do zcela nové oblasti, což byla dost příjemná změna. Nová lokace nabízela krásné výhledy do dáli, stromy spíše tropické povahy, občas vodopád a přidala tak na barevnosti prostředí. I nebe zmodralo. Rozlohou oblast pokrývala větší území, než jsem vlastně očekávala, a bavilo mě vrátit se, nejspíše naposledy, k šestnáctému dílu Final Fantasy a zjistit, co se stalo s chybějícím Eikonem Leviathanem.

Nová oblast nabídla i vedlejší úkoly. Hned první úkol byl, že mám popojít o pár metrů dál od zadavatele úkolu a utrhnout nějaké kytky, které rostly u vody, a dát je jednomu člověku. Říkala jsem si, jestli všechny vedlejší úkoly budou tak hloupé, ale naštěstí to byl jen zvláštní způsob, jak si hned na začátku odemknout místního kováře. Ne že by zbylé úkoly byly vrcholem tvůrčího psaní, ale už byly aspoň o něco více propracovanější a často mě zavedly k fajn soubojům.

Vyvrcholením rozšíření byl samozřejmě souboj s Leviathanem, který mě hodně bavil a pro mě osobně je jeden z nejoblíbenějších z celé hry. Sice jedna část v souboji vyžadovala jistou preciznost, rychlost a využití komb, takže než jsem na to přišla, tak mě to stálo pár opakování, ale nakonec to nebylo nic hrozného a za ten adrenalin a následné euforie z výhry to stálo. Samotné příběhové rozuzlení mě moc nebavilo a vlastně mi to přišlo jaksi navíc a zbytečné, stejně to nijak nemění základní hru (a vlastně je jedno, jestli k lepšímu či horšímu konci). 

S nově nabytými schopnosti Leviathana jsem navštívila Trial of Water a s otevřenou pusou jsem hleděla na to, jak jsou silné a účinné. Tsunami se pak stalo mojí oblíbenou metodou, jak rychle zlikvidovat skupinku nepřátel. Ještě o něco více jsem hleděla na sílu druhé sady schopností, které jsem obdržela v Kairos Gate a které mají hodně rychlé cooldowny. Je škoda, že tohle už byl můj druhý průchod a moc se mi nechce hrát potřetí, jen abych si naplno užila nové kombinace Eikonů.