Hra, kterou jsem odkládal roky, přestože jsem tušil, že mě bude bavit. Neotřelá mechanika, příběh s pátrací zápletkou, uštvaný hlavní charakter a spousta cen a chvály, které se na titul sypou ze všech stran. Když jsem viděl první náhledy, byl jsem fascinovaný spoustou textu a nezvyklou "malovanou" grafickou stránkou. První jmenované mě ale odradilo. V době, kdy jsem se na hru chystal, jsem seznal, že se současným počtem dioptrií a tehdy nedostatečnými brýlemi bych se z celého Elysia asi rozšilhal, takže stačilo počkat, zainvestovat do nového cvikru a mohl jsem se do Revacholu vesele vydat.

Často jsem četl, že je hra hodně náročná na pozornost a nedá se hrát souvisle několik hodin v kuse. Dá, ale hodně záleží, jak člověku padají kostky a na koho zrovna ve hře narazí. Právě mechanika "zkoušek", kdy hráč musí natvrdo risknout, zda jeho autorita / odolnost / koordinace / empatie / cokoli obstojí, může být nejlepším pomocníkem i nejhorším nepřítelem. Není nic marnějšího, než se snažit v příběhu posunout, pobíhat odnikud nikam a při klíčovém okamžiku hodit dvě jedničky. A pak jeden v zoufalství pobíhá od hotelu k pobřeží, od kostela na balkón a ne a ne rozlousknout dialog nebo jakkoli nasbírat zkušenostní body. Naopak když se zadaří a nějaký zapeklitý, řádku dní svítící úkol se zčistajasna splní, po chvíli další a body a tím pádem vylepšené vlastnosti (a tím pádem splněné zkoušky atd.) se hrnou, je to čistá závislost, u které jsem bez problémů zůstal pět šest hodin, ani jsem nemrknul.

A hrozně mě baví fakt, že ani nevím, jak a komu ji doporučit. Je totiž originální, svá a neopakovatelná. Nemá v sobě akci, nemá efekty, příběh není šokující, ale příjemně podvratný a překvapuje jen tím, že v mnoha ohledech vykládá karty na stůl velmi brzy a zdánlivě jasná fakta zcela přirozeně převrátí naruby a v nové situaci mě nechá se pěkně potrápit. A to všechno jen v hávu klasické adventury, kde když chci něco zjistit, musím často běžet do jiné lokace, tam se poptat nebo někde zakoupit, jinde vyřídit, jinde poprosit a pak se v opačném směru vracet a doufat, že mě nikdo nevyruší, nepošle jinam a že ten či onen úkol dopadne alespoň přibližně tak, jak bych si přál. Všechno to ale trvá a je potřeba jít Discu hodně (HODNĚ) naproti.

Vždyť leckdy zabere hromadu času už jen to, že si s někým mám popovídat. U klíčových dějových zlomů to samozřejmě chápu, ale když jsem klábosil v (a to je co říct) nejbizarnější dějové lince s partou nafrčených mladíků o tom, že v nedalekém nesloužícím kostele by se měl založit hard dance klub (Hard Core to the Mega!), řešil s nimi jejich minulost a sny a během toho uplynula snad hodina, říkal jsem si, kde končí tvůrčí odvaha a nespoutanost a začíná hráčův trolling. Ale i to k tomu patří a beru to jako součást upřímnosti vymodleného autorského díla.

Dokážu si představit, že jsem zatím někoho nalákal, někoho odradil a někdo pořád netuší, o čem to plácám. A když o Elysiu přemýšlím, jako první se mi vybaví to, proč jsem se na hru tak těšil a co z ní sálá nejvíc. Je to detektivka, je to graficky originální hra, ale zároveň je to snad nejvíc melancholická, náladová, smutná, ironická i s odpuštěním přinasraná věc, co jsem kdy hrál. A je v ní politologie. A sociologie. A historie, která sice patří fiktivním státům a městům, ale dá se aplikovat na Evropu. A je tu hromada filozofie. A je tu stesk po lidech, co tu už nejsou a kteří tu možná ani nikdy nebyli. Je to střela naslepo bez předchozí zkušenosti, tak si zkuste hodit kostkami, jestli se takhle na první pokus trefíte. Nikdy nevíte, jestli se dvě šestky nepřikutálí právě vám.