Byl jsem unešený z atmosféry, temného grafického ztvárnění gotického středověku a celkově ze singleplayerové filmovosti prvního dílu. Takové hry mám u televize nejradši. Sednout si na gauč a ponořit se do příběhového interaktivního zážitku. Druhý díl Requiem nabízí stejný styl hratelnosti. Je potěšující, že v dnešní době v záplavě Live Service/Free to Play her vznikají stále takové hry. I když často prodělají a pak skončí ze znouzectnosti alespoň na PS+ či jiných podobných platformách.
Oproti Innocence nabízí Requiem to samé. Jen se místo severní Francie podíváme do té jižní a dál do středozemního moře. Ponurá temnota středověkého města je vyměněna za více sluníčka, barev a krásné přírody idylického středomoří. Brutální atmosféra prvního dílu je v Requiem trochu rozmělněna. Na druhou stranu si můžete užít znepokojivých a děsivých kontrastů na větší a epičtější ploše hry. Akvitánské vévodství mi někdy chybělo. Jeho prostředí mi bylo bližší. Změna je ale život a stát na místě by byla chyba.
Největší problém prvního dílu byl určitě inteligence nepřátel. Druhý díl se v tomto aspektu značně zlepšil. Jakmile vás nepřítel spatří, můžete mu sice utéct. Bude ale stále bez přestávky a ostražitěji prohledávat okolí. Na druhou stranu má Amicia nové prostředky, jak se nepřátel zbavit. Pokročilejší a smrtící alchymii. Kuš při jejímž maximálním vylepšení nad jinou zbraň není nebo třeba samotného Huga a jeho krysy. Hru jsem dohrál dvakrát. Jednou jako mírumilovný stealth za 25 hodin. Podruhé jako nekompromisní zabiják na nejtěžší obtížnost v New Game+ za 10 hodin.
Zabíjet je tady to nejjednodušší. V některých ohledech je Amicia tak surová, že kam se na ní hrabe třeba Ellie z The Last of Us II. Platinovou trofej jsem tentokrát nedal. Chybělo mi vylepšit alchymistkou vynalézavost na maximum. Nedosáhl jsem na ni asi proto, protože jediná má alchymistická vynalézavost sloužila k brutálnímu zabíjení. Ne, že by si to nepřátelé nezasloužili. Jen se ze mě stal takový vynalézavý Manhunt. Sice se není čím chlubit, ale když je to nejjednodušší způsob průchodu, tak co má hráč dělat.
Nešťastník Hugo. Všude kam on s přáteli a jeho rodinou přijdou, tak jim jdou dřív nebo později po krku. On díky tomu nechtěně a nešťastně rozsévá zkázu i mezi nevinnými a hodnými lidmi. Za mě je to jedna z nejtragičtějších a nejnešťastnějších postav co jsem ve hrách potkal. A přitom je to jen šestileté nevinné dítě. Bylo mi ho opravdu líto. Sledovat jeho postupný a celkový psychický rozklad. Konec není překvapivý. Je nevyhnutelný a celý postup hrou je vlastně takové smíření se s ním.
Hudbu v závěrečných titulcích jsem si opravdu vychutnal. Vlastně jako v celých obou dílech.
Oproti Innocence nabízí Requiem to samé. Jen se místo severní Francie podíváme do té jižní a dál do středozemního moře. Ponurá temnota středověkého města je vyměněna za více sluníčka, barev a krásné přírody idylického středomoří. Brutální atmosféra prvního dílu je v Requiem trochu rozmělněna. Na druhou stranu si můžete užít znepokojivých a děsivých kontrastů na větší a epičtější ploše hry. Akvitánské vévodství mi někdy chybělo. Jeho prostředí mi bylo bližší. Změna je ale život a stát na místě by byla chyba.
Největší problém prvního dílu byl určitě inteligence nepřátel. Druhý díl se v tomto aspektu značně zlepšil. Jakmile vás nepřítel spatří, můžete mu sice utéct. Bude ale stále bez přestávky a ostražitěji prohledávat okolí. Na druhou stranu má Amicia nové prostředky, jak se nepřátel zbavit. Pokročilejší a smrtící alchymii. Kuš při jejímž maximálním vylepšení nad jinou zbraň není nebo třeba samotného Huga a jeho krysy. Hru jsem dohrál dvakrát. Jednou jako mírumilovný stealth za 25 hodin. Podruhé jako nekompromisní zabiják na nejtěžší obtížnost v New Game+ za 10 hodin.
Zabíjet je tady to nejjednodušší. V některých ohledech je Amicia tak surová, že kam se na ní hrabe třeba Ellie z The Last of Us II. Platinovou trofej jsem tentokrát nedal. Chybělo mi vylepšit alchymistkou vynalézavost na maximum. Nedosáhl jsem na ni asi proto, protože jediná má alchymistická vynalézavost sloužila k brutálnímu zabíjení. Ne, že by si to nepřátelé nezasloužili. Jen se ze mě stal takový vynalézavý Manhunt. Sice se není čím chlubit, ale když je to nejjednodušší způsob průchodu, tak co má hráč dělat.
Nešťastník Hugo. Všude kam on s přáteli a jeho rodinou přijdou, tak jim jdou dřív nebo později po krku. On díky tomu nechtěně a nešťastně rozsévá zkázu i mezi nevinnými a hodnými lidmi. Za mě je to jedna z nejtragičtějších a nejnešťastnějších postav co jsem ve hrách potkal. A přitom je to jen šestileté nevinné dítě. Bylo mi ho opravdu líto. Sledovat jeho postupný a celkový psychický rozklad. Konec není překvapivý. Je nevyhnutelný a celý postup hrou je vlastně takové smíření se s ním.
Hudbu v závěrečných titulcích jsem si opravdu vychutnal. Vlastně jako v celých obou dílech.
Pro: vylepšená AI, rozšíření herních možností, rozmáchlejší a krásný svět, závěr prostý sentimentu, úžasná hudba
Proti: zabíjení je ten nejjednodušší způsob průchodu, děsivá atmosféra prvního dílu byla lepší, ošklivější postavy