Hra má nádherný vizuál, mixující Egypt, Tibet, oceán a závratně vysoké industriály (občas připomínající postapokalyptický Portal 2). Ale stačí to? Mně osobně ne. Chybělo mi hodně, že nevím, proč se plahočím k té Hoře osudu. Proto se také na konci nedostavil žádný pocit uspokojení, že jsem se tam konečně dostal. Vlastně žádný pocit. Na rozdíl třeba od Inside, kdy se dostaví aspoň pocit uspokojení z destrukce zrůdné mašinerie i za cenu vlastního života, přestože nemám sebemenší ahnung, o co sakra jde. Nebo The Forest Quartet, který má na konci obrovské "jo ahá", které chytne za srdíčko. V Journey není nic takového, prostě tam ten panáček (uznávám, že s perfektním outfitem) dojde.

Není zde téměř žádná hádanka a i to pramálo, co se cestou vyskytne, je (bohužel) osvěžující. O nějakém hlubším objevování, odhalování tajemství, překonávání překážek a luštění, jak na to, aby se člověk dostal dál, tady nemůže vlastně řeč. Prostě jen jdete a jdete, až tam dojdete. Kolikrát jsem měl i pocit, že se ta hra hraje tak nějak sama, stačí vlastně jen svištět dopředu (případně vzhůru).

Naštěstí hra není tak dlouhá, aby začala vyloženě nudit (jako právě zmiňovaný Portal), cestou stihne vystřídat několik různých exteriérů, potkat kolegu, který záhadně mizí někde vzadu, aby se zase objevil nesmyslně vepředu, a mechanické draky, kteří jsou... no, prostě tam jsou. Cestou dokonce stihne umrznout (a to ještě ani ne vlastní vinou, ale jen záměrem designéra). Onen pokus o abstraktní pojetí archetypální teologie samozřejmě chápu, ale obávám se, že skutečná cesta bude končit spíš tím umrznutím mezi desítkami dalších pomníčků.