Letošní rok jsem si dal předsevzetí, že zkusím držet krok s Retro Klubem a nevzdám to u první hry, která mě z jakéhokoliv popudu začne srát. To jsem ale neměl tušení, že k tomu zlomovému momentu dojde hned u třetí hry letošního roku, kterou si kluci pro klub nachystali.
Název Wild Guns mě tak bude strašit nejen v posteli, ale i ve tmě, při nákupu potravin…no prostě kdekoliv, kde se budu cítit nesvůj. Budu brečet, nebo se potit nebo prostě budu někde nějak hrozně nasranej stát. Teď už pokaždé budu vzpomínat na hru Wild Guns. Hru, která v rámci Nintenda byla v devadesátých letech zřejmě opravdu považována za klasiku. Ale kde na ní dneska hledat nervy? Kór, když máte doma čerstvě miminko, moc nespíte, jste věčně nevrlí a hledáte každou dvaceti minutovku jak v hokeji, abyste v ní při rozehrání puku na buly stihli co nejvíce a zároveň to dávalo smysl.
Tady to totiž moc nejde. Jen teda štěstí, že Reloaded verzi nemusíte vypínat, pokud nevypnete počítač, ale padnete jen do úsporného režimu. To hodně pomáhá, ale pravda, pořád je to málo. Při zapnutí hra naštěstí ale nabídne hezký pixel art a podstatu hry, kde si v úvodu vyberete jednoho ze čtyř pistolníků a závislost tak může začít. Mimojiné.
Původní jsou frajer Clint a ranařka Annie. Noví pak jezevčík Bullet a kyborg Doris. Všichni mají speciální vlastnosti a je jen na Vás, kdo Vám nejvíce sedí. Mně to ve výsledku nejlíp stejně šlo za klasiky – tedy za Clinta a pak Annie. Jezevčík Bullet byl k hovnu a kyboržka (můžeme tak říkat ženskému pohlaví od kyborga?) Doris děsně pomalá v útoku. Byť účinná.
No a v tu chvíli začíná přestřelka, která je podstatou hry. Nacházíte se na víceméně neměnné ploše (až na pár výjimek jako je třeba ujíždějící vlak). No a na této ploše se pohybujete, uhýbáte kulkám a snažíte se sestřelit co nejvíce nepřátel. Ten tlak nepřátel je pak pokaždé zakončen nějakým bossem, který ale úplně pokaždý stojí za hovno. No a ve většině případů pak po dvou fázích (dvou různých pozadí) zakončen finálním bossem, který prověří Vaše pohyby a prstoklad na klávesnici. Tedy v případě, že hru hrajete na klávesnici.
Sympatické na hře je, že si ji můžete s někým zahrát v kooperaci. Já neměl tu možnost, ale věřím, že to může být docela fajn zábava pro zabití pár volných chvil s partou kámošů u jednoho počítače.
Nesympatické na hře pak je, že je její hraní neuvěřitelně k posrání. Hra totiž z podstaty hry neukládá každý postup hráče po vystřílení jedné obrazovky. Ona si počká, až když vystřílíte celou tu oblast – těch je pět a finální šmejd. No, na rovinu říkám, že mi nadobro odešla do věčných lovišť trpělivost s podobnými hrami a bez cheatů bych to nedal. Tak snad mě tady za to nesejmete :-)
Název Wild Guns mě tak bude strašit nejen v posteli, ale i ve tmě, při nákupu potravin…no prostě kdekoliv, kde se budu cítit nesvůj. Budu brečet, nebo se potit nebo prostě budu někde nějak hrozně nasranej stát. Teď už pokaždé budu vzpomínat na hru Wild Guns. Hru, která v rámci Nintenda byla v devadesátých letech zřejmě opravdu považována za klasiku. Ale kde na ní dneska hledat nervy? Kór, když máte doma čerstvě miminko, moc nespíte, jste věčně nevrlí a hledáte každou dvaceti minutovku jak v hokeji, abyste v ní při rozehrání puku na buly stihli co nejvíce a zároveň to dávalo smysl.
Tady to totiž moc nejde. Jen teda štěstí, že Reloaded verzi nemusíte vypínat, pokud nevypnete počítač, ale padnete jen do úsporného režimu. To hodně pomáhá, ale pravda, pořád je to málo. Při zapnutí hra naštěstí ale nabídne hezký pixel art a podstatu hry, kde si v úvodu vyberete jednoho ze čtyř pistolníků a závislost tak může začít. Mimojiné.
Původní jsou frajer Clint a ranařka Annie. Noví pak jezevčík Bullet a kyborg Doris. Všichni mají speciální vlastnosti a je jen na Vás, kdo Vám nejvíce sedí. Mně to ve výsledku nejlíp stejně šlo za klasiky – tedy za Clinta a pak Annie. Jezevčík Bullet byl k hovnu a kyboržka (můžeme tak říkat ženskému pohlaví od kyborga?) Doris děsně pomalá v útoku. Byť účinná.
No a v tu chvíli začíná přestřelka, která je podstatou hry. Nacházíte se na víceméně neměnné ploše (až na pár výjimek jako je třeba ujíždějící vlak). No a na této ploše se pohybujete, uhýbáte kulkám a snažíte se sestřelit co nejvíce nepřátel. Ten tlak nepřátel je pak pokaždé zakončen nějakým bossem, který ale úplně pokaždý stojí za hovno. No a ve většině případů pak po dvou fázích (dvou různých pozadí) zakončen finálním bossem, který prověří Vaše pohyby a prstoklad na klávesnici. Tedy v případě, že hru hrajete na klávesnici.
Sympatické na hře je, že si ji můžete s někým zahrát v kooperaci. Já neměl tu možnost, ale věřím, že to může být docela fajn zábava pro zabití pár volných chvil s partou kámošů u jednoho počítače.
Nesympatické na hře pak je, že je její hraní neuvěřitelně k posrání. Hra totiž z podstaty hry neukládá každý postup hráče po vystřílení jedné obrazovky. Ona si počká, až když vystřílíte celou tu oblast – těch je pět a finální šmejd. No, na rovinu říkám, že mi nadobro odešla do věčných lovišť trpělivost s podobnými hrami a bez cheatů bych to nedal. Tak snad mě tady za to nesejmete :-)
Four Last Things