K sérii Persona jsem přišel jako slepý k houslím, což už jsem zmiňoval u komentáře k pětce, ale stále žasnu nad tím, jak je možné cítit se nostalgicky u série, kterou jsem donedávna neznal, v žánru, který jsem nikdy moc nehrál, v zasazení, které jsem si jako vždy jen dojíždějící student nikdy nezažil. A přesto na mě každý díl působí právě tak – nostalgicky. Je to japonská variace na TO od Kinga, na Rychlé Šípy a jinou tvorbu, kde hraje roli parta přátel.

S úsměvem vzpomínám, když Jones doporučoval čtvrtý díl, a já si tehdy moc nemohl obhájit, proč bych ho měl hrát, když je to vlastně stále to samé. Inu, i trojka je stále to samé, ale dostal jsem se do fáze, kdy bych si po 90h strávených v jejím světě nezahrál nic víc radši, než další díl.

Herní smyčka tu prostě funguje. Rozdělíme-li hru na dvě části tak ve výsledku zjistíme, že jsou opět umně propojeny v jeden celek a nic zde není nadbytečné. I hloupé kafe které vám udělá jeden ze společníků v rádoby plonkové interakci může hrát velkou roli, protože zrovna ten typ předmětu není ve hře nekonečný a čím déle budete trávit v akční části hry, tím víc „léčiv“ potřebujete – a pokud vám dojdou, budete muset akční část na chvíli opustit a vyplýtváte tak jeden den, kdy byste mohli budovat další přátelství, nebo se učit do školy. Vztah se společníky taky roste líp, pokud máte ulovenou tu správnou personu – takže je to opět propojeno s druhou polovinou hry. A podobně jako v pětce i zde vyústí všechny ty vztahy s postavami v závěrečné dojemné scény, kdy hraje roli nejvíc jeden prostý fakt – hra je zatraceně dlouhá. S těmi lidmi jste strávili mnoho týdnů, a to je dobře, protože se vám tak zaryjí pod kůži, že bude velmi těžké se s nimi loučit. Ať už se jedná o umírajícího kluka, holčičku jejíž rodiče procházejí krizí, sportovce, který podceňuje zranění, tajemnou postavu z MMO hry, starouše, kteří vlastní knihkupectví a vyrovnávají se se ztrátou syna – ač je to teď pro mě chronologicky první hra série, fakt, že ji hraji jako poslední, vůbec nemění, jak jsem byl z těchhle příběhů nadšený.

Škoda jen, že hra nemá social linky mužského osazenstva týmu. Přičemž tam ty scény a jakési náznaky a příběhy na pokračování jsou (Junpei a Chidori). No a ty holčičí končí vždy stejně – daná postava se do vás zamiluje. Přišlo mi to absurdní a když ke konci všechny ty linky finišovaly, byly situace, kdy mi 3 dny po sobě někdo vyznával lásku. Naštěstí lze zdvořile odmítnout, což zmiňuji hlavně proto, že to údajně v originále nebylo a chtěl-li hráč vymaxovat tyhle linky, musel mít harém. (What?) To přátelství tu prostě funguje o něco lépe než se snažit sbalit robota nebo děcko… Ale řešení mě nenapadá, pokud se tvůrci nebudou chtít oprostit od školního prostředí. Tak nad tím jen přivřeme oči.

Konečně zde není žádná otravná postava v podobě kočky nebo medvěda (ok možná Fuuka, jejíž výkřiky budete muset v akční části neustále odklikávat mezerníkem). Konečně tu je větší volnost, jak nakládat s časem. Vítám možnost, že se do soubojového světa lze podívat jen večer, takže to moc nenarušuje harmonogram dne. Hra bohužel na první pohled nutí vymaxovat statistiky docela brzo ze strachu, že se vám pak nepodaří vymaxovat vztah s postavou, která právě tu statistiku potřebuje. Proto jsem v rané fázi hry až zbytečně moc času investoval do tohoto, zatímco ke konci hry už neměl co dělat, protože postavy byly limitovány počtem dnů a dvě se mi tak nepodařilo ani rozjet, natož dokončit – byly k dispozici ty dny kdy jsem šprtal učivo a pracoval v kavárně, zatímco teď ke konci hry už na ně čas není, ale získané statistiky už mi nic nepřidávají, protože jsem od poloviny hry na maximum. To je trochu nešťastně udělané.

Hra je taky plná drobných detailů, které je radost objevovat. Například když jedna postava začne zmiňovat svého starého přítele, kdykoliv provádí speciální útok. Hra příběh vypráví naprosto vším a je to i do třetice skvělé. V současnosti dost možná moje nejoblíbenější série a s nadšením vyčkávám šestý díl.