Začnu zeširoka. Primárně hraju na Xboxu (od dob X360), mám ho rád a PS 4 a PS 5 mám jako tu druhou konzoli na jejich hry. Proto jsem byl hodně natěšený, když na konci roku 2019 na Game Awards vystoupil Phil Spencer, představil tu černou ledničku, nasliboval největší line up exkluzivit a pustil trailer na Hellblade 2. Za dva měsíce začal covid, Číňan zavřel továrny na čipy a konzole a situace se velmi zkomplikovala.
Bez ohledu na covid se začaly sliby pana Spencera pomalu rozplývat a přicházely průšvihy Halo Infinite (opožděné a neúplné), katastrofální Redfall (tak "dobrá" hra, že kvůli ní zavřely studio) a rozporuplný Starfield (83% metacritic a výrazně nižší hodnocení od hráčů). Xbox nezachránily ani malé, ale vynikající tituly Grounded, Psychonauts 2 a HiFi Rush ( tak dobrá hra, že kvůli ní zavřely studio). A teď konečně po téměř pěti letech (kdy nás Ninja Theory zásobovali videi, kde si fotí přírodu na islandu) vychází Hellblade 2, kterou bych zařadil k těmto menším hrám, kde se sice Xbox může chlubit jaké dělá hry, ale nikdo si konzoli kvůli nim nekoupí. Omlouvám se za delší úvod.
Teď už tedy ke hře. Jako Xbox fan boy jsem po všech těch průserech této generace doufal, že prostě vývojáři doručí, to co celou dobu slibovali, tedy top top vizuál a práci se zvuky (hlasy) a zajímavý příběh. Po tom co jsem hru včera prošel, můžu říct, že Ninja Theory doručili.
Na začátku vyřešíme tu nejjasnější věc. Hellblade 2 je nejlépe vypadající hra na jakékoliv konzoli tečka. Nejčastěji se nacházíme v nějakých jeskyních nebo venku v noci, mlze a bouřce. Když ale asi dvě kapitoly strávíme se Senuou na sluníčku u pobřeží oceánu, tak mě prostě spadla brada, protože jsem zase po několika letech byl svědkem nějakého posunu ve ztvárnění her. Po islandské přírodě je druhým highlightem obličej a mimika hlavní hrdinky, detailních záběrů na tvář je hodně a opět je to tak dokonalé jak nikdy předtím (i díky herečce v hlavní roli). Pokud by takhle mohly vypadat hry třeba za pět let na další generaci konzolí, tak se máme opravdu na co těšit. Chápu, že nějak se tvoří grafika do této osmihodinové hry, nějak u 30 hodinového Last of Us 2 a jinak u 150 hodinového RDR 2, ale teď prostě nic lepšího ve hrách neuvidíte. Problém 30 fps na konzoli u hry, kde jenom pomalu chodíte vůbec neřeším. Nijak mě to neomezovalo, není ro Blightown na Xboxu 360 v Dark Souls. Co jsem četl recenze na českých webech (a komenty pod nimi) tak občas někdo zmiňoval nebo kritizoval filmové černé okraje, ale já musím říct, že jsem byl do grafiky a hry tak pohlcený, že jsem si vůbec nevšiml, že tam jsou, takže mě určitě nerušily.
Zvuky, primárně dialogy patří určitě také k tomu nejlepšímu ve hrách (to ostatně bylo už v prvním díle), kdy se tvůrci snaží maximálně přiblížit Senuinu psychickou nemoc a hlasy v její hlavě. Hodně se mi líbila i minimalistická podkresová hudba. Sluchátka jsou povinnost.
Z příběhu nebudu naznačovat nic, je to klíčová složka hry, snad jen že oproti minulému dílu jde Senua dost času v partě postav, které jsou hodně zajímavé a mají dobrý vývoj.
Hlavním "problémem" Hellblade 2 je podle očekávání hratelnost. Označit ji za walking simulátor může být urážka dobrých walking simulátorů (třeba v nedávno mnou dohrané SOMA je hádanek a hraní mnohonásobně víc). Jsou tady souboje, které vypadají úchvatně s nepřáteli, kteří vypadají a pohybují se úchvatně, ale herně je to nevýrazné a nezábavné - úskok/vykrytí kombinujeme s lehkým/těžkým útokem. Hádanek jsou tři druhy - hledání run v prostředí (stejně jako v prvním díle), celkem zajímavé puzzly s transformací okolí a nějaká kombinace obou. Nejsou nijak náročné, občas trošku zdrží, ale nikdy ne na nepříjemně dlouho. Posledním herním prvkem je sbírání collectiblů (běžné sbírání run z totemů a zajímavější hledání zkamenělých tváří ve skalách. Herně tedy celkem bída, ale znova, přesně podle očekávání, nikdo nám nesliboval God of War.
Kdo hrál jedničku, ví přesně co očekávat. Spíš než hra je přesnější to označit jako zážitek v bezprecedentním grafickém zpracování a pokud víte, do čeho jdete, nebudete zklamáni. Kdo chce hrát, ať nechá Senuu na pokoji a zapne třeba toho Krata.
P.S.: Omlouvám se za délku, díky všem, kdo tu slohovku dočetli až sem. Chtěl bych jenom krátce zareagovat na ty kýble sraček, co se vylily pod recenze na vortexu, games a zingu. Myslím, že zrovna autorka recenze na vortexu je aktivní i tady na databázi her. Pár z vás, jak jsem pochopil píše recenze i někam jinam na nějaké menší ne tak známé stránky/blogy. Nenechte se tím odradit a hodnoťte a známkujte jak chcete. Tady ta hlasitá menšina co obviňuje autory, že jsou uplácení, nemají koule dávat nízká hodnocení a podobně je prostě jenom menšina - bezvýznamná a nedůležitá.
Bez ohledu na covid se začaly sliby pana Spencera pomalu rozplývat a přicházely průšvihy Halo Infinite (opožděné a neúplné), katastrofální Redfall (tak "dobrá" hra, že kvůli ní zavřely studio) a rozporuplný Starfield (83% metacritic a výrazně nižší hodnocení od hráčů). Xbox nezachránily ani malé, ale vynikající tituly Grounded, Psychonauts 2 a HiFi Rush ( tak dobrá hra, že kvůli ní zavřely studio). A teď konečně po téměř pěti letech (kdy nás Ninja Theory zásobovali videi, kde si fotí přírodu na islandu) vychází Hellblade 2, kterou bych zařadil k těmto menším hrám, kde se sice Xbox může chlubit jaké dělá hry, ale nikdo si konzoli kvůli nim nekoupí. Omlouvám se za delší úvod.
Teď už tedy ke hře. Jako Xbox fan boy jsem po všech těch průserech této generace doufal, že prostě vývojáři doručí, to co celou dobu slibovali, tedy top top vizuál a práci se zvuky (hlasy) a zajímavý příběh. Po tom co jsem hru včera prošel, můžu říct, že Ninja Theory doručili.
Na začátku vyřešíme tu nejjasnější věc. Hellblade 2 je nejlépe vypadající hra na jakékoliv konzoli tečka. Nejčastěji se nacházíme v nějakých jeskyních nebo venku v noci, mlze a bouřce. Když ale asi dvě kapitoly strávíme se Senuou na sluníčku u pobřeží oceánu, tak mě prostě spadla brada, protože jsem zase po několika letech byl svědkem nějakého posunu ve ztvárnění her. Po islandské přírodě je druhým highlightem obličej a mimika hlavní hrdinky, detailních záběrů na tvář je hodně a opět je to tak dokonalé jak nikdy předtím (i díky herečce v hlavní roli). Pokud by takhle mohly vypadat hry třeba za pět let na další generaci konzolí, tak se máme opravdu na co těšit. Chápu, že nějak se tvoří grafika do této osmihodinové hry, nějak u 30 hodinového Last of Us 2 a jinak u 150 hodinového RDR 2, ale teď prostě nic lepšího ve hrách neuvidíte. Problém 30 fps na konzoli u hry, kde jenom pomalu chodíte vůbec neřeším. Nijak mě to neomezovalo, není ro Blightown na Xboxu 360 v Dark Souls. Co jsem četl recenze na českých webech (a komenty pod nimi) tak občas někdo zmiňoval nebo kritizoval filmové černé okraje, ale já musím říct, že jsem byl do grafiky a hry tak pohlcený, že jsem si vůbec nevšiml, že tam jsou, takže mě určitě nerušily.
Zvuky, primárně dialogy patří určitě také k tomu nejlepšímu ve hrách (to ostatně bylo už v prvním díle), kdy se tvůrci snaží maximálně přiblížit Senuinu psychickou nemoc a hlasy v její hlavě. Hodně se mi líbila i minimalistická podkresová hudba. Sluchátka jsou povinnost.
Z příběhu nebudu naznačovat nic, je to klíčová složka hry, snad jen že oproti minulému dílu jde Senua dost času v partě postav, které jsou hodně zajímavé a mají dobrý vývoj.
Hlavním "problémem" Hellblade 2 je podle očekávání hratelnost. Označit ji za walking simulátor může být urážka dobrých walking simulátorů (třeba v nedávno mnou dohrané SOMA je hádanek a hraní mnohonásobně víc). Jsou tady souboje, které vypadají úchvatně s nepřáteli, kteří vypadají a pohybují se úchvatně, ale herně je to nevýrazné a nezábavné - úskok/vykrytí kombinujeme s lehkým/těžkým útokem. Hádanek jsou tři druhy - hledání run v prostředí (stejně jako v prvním díle), celkem zajímavé puzzly s transformací okolí a nějaká kombinace obou. Nejsou nijak náročné, občas trošku zdrží, ale nikdy ne na nepříjemně dlouho. Posledním herním prvkem je sbírání collectiblů (běžné sbírání run z totemů a zajímavější hledání zkamenělých tváří ve skalách. Herně tedy celkem bída, ale znova, přesně podle očekávání, nikdo nám nesliboval God of War.
Kdo hrál jedničku, ví přesně co očekávat. Spíš než hra je přesnější to označit jako zážitek v bezprecedentním grafickém zpracování a pokud víte, do čeho jdete, nebudete zklamáni. Kdo chce hrát, ať nechá Senuu na pokoji a zapne třeba toho Krata.
P.S.: Omlouvám se za délku, díky všem, kdo tu slohovku dočetli až sem. Chtěl bych jenom krátce zareagovat na ty kýble sraček, co se vylily pod recenze na vortexu, games a zingu. Myslím, že zrovna autorka recenze na vortexu je aktivní i tady na databázi her. Pár z vás, jak jsem pochopil píše recenze i někam jinam na nějaké menší ne tak známé stránky/blogy. Nenechte se tím odradit a hodnoťte a známkujte jak chcete. Tady ta hlasitá menšina co obviňuje autory, že jsou uplácení, nemají koule dávat nízká hodnocení a podobně je prostě jenom menšina - bezvýznamná a nedůležitá.
DAVE THE DIVER