Hrozně rád zkouším náhodné hry. V době, kdy mi Epic týden co týden nabízí sérii her zadarmo, jsou možnosti prakticky nepřeberné a dostanete se tak kolikrát ke kouskům, kde by Vás ani nenapadlo, jak moc Vás dokážou zabavit. No a v případě této hry se chuť si ji zahrát znásobila v momentě, kdy jsem jí spustil a já (z pohledu první osoby), coby malý prďola, zakopl míč na zahradu sousedovi, který zrovna dělal něco, co by rozhodně mělo ujít pozornosti malému rošťákovi. Leč se tak nestalo.
V tu ránu se rodí dobrodružství pro mladého hrdinu prakticky epického formátu. Jednak chcete zjistit, proč je Váš soused tak rozčilený, navztekaný a proč někoho zavřel do sklepa. Ten sklep je rázem Váš cíl. Dostat se tam. Zjistit, kde je zakopané jádro pudla celé té situace. Doufajíc, e tam snad není zakopané nic jiného. Jenže v momentě, kdy Vás soused zmerčí, jde po Vás. A jde po Vás vehementně.
Hra se točí kolem tří aktů. Tří případů, kde podstata je pokaždé stejná. Dostat se do sklepa a zjisti, oč tu v nově nabité situaci, vlastně jde. První akt je ale ze všech nejlepší. Minimálně nejrealističtější. Graficky je hra totiž poměrně barvitá, rádoby realistická. To se s druhým a třetím aktem začne měnit výrazně k horšímu. Už i u prvního aktu je ale zatraceně znát, že se tu tvůrci na jakékoliv herní mechanismy absolutně vykašlali.
Hráče totiž nechají volně pobíhat po baráku. S něčím můžete pohybovat, s něčím ne. Hra Vás nenavede, nic Vám neřekne, takže se tu točíte kolem a kolem a jediná cesta je metoda pokus omyl. Tedy pokud po Vás zrovna nejde soused, který si pokoj rozhodně nedá. V tu ránu je metoda pokus omyl nahrazena za metodu pokus o útěk. Navíc tu rozlícený soused nemá ani klasickou cestičku, kudy by pravidelně chodil. Jeho pohyb je čistě nahodilý, ale výsledek je o to více stresující. A to zrovna ne v dobrém slova smyslu. Na rovinu říkám, že bez návodu bych to tady nedohrál. Mám pocit, že hry podobného ražení se vyvíjely a vydávaly v devadesátých letech, v době, kdy toho plno nebylo vyvinutého a všichni byli rádi, když vůbec viděli první 3D grafiku. Dneska už na to ale nikdo nemůže mít trpělivost. Ani nevím, jestli tu trpělivost vůbec někdo chce mít.
Námět by byl dobrý. Když ale chcete podobnou hru zkusit, měla by Vás přesvědčit hratelností. Zábavností. Donutit Vás chtít objevovat nové mechanismy, nová zákoutí prostředí, nové dosud neprobádané postupy. Tady se na to tvůrci totálně vykašlali. Prostě Vás vhodili do role a hráči bojuj. Je to nedokonalé, neúplné a bohužel i těžce nezábavné. Dohrát toto bez návodu je tryzna a ještě větší tryzna je, když se přes první akt dostanete do druhého a třetího, který navíc přichází o alespoň jakýs takýs nádech realističnosti. Pak už to do kytek prostě jde úplně. Ve výsledku se jedná o spíš nedobrou hru, u které ale stačilo málo a mohlo být všechno jinak.
V tu ránu se rodí dobrodružství pro mladého hrdinu prakticky epického formátu. Jednak chcete zjistit, proč je Váš soused tak rozčilený, navztekaný a proč někoho zavřel do sklepa. Ten sklep je rázem Váš cíl. Dostat se tam. Zjistit, kde je zakopané jádro pudla celé té situace. Doufajíc, e tam snad není zakopané nic jiného. Jenže v momentě, kdy Vás soused zmerčí, jde po Vás. A jde po Vás vehementně.
Hra se točí kolem tří aktů. Tří případů, kde podstata je pokaždé stejná. Dostat se do sklepa a zjisti, oč tu v nově nabité situaci, vlastně jde. První akt je ale ze všech nejlepší. Minimálně nejrealističtější. Graficky je hra totiž poměrně barvitá, rádoby realistická. To se s druhým a třetím aktem začne měnit výrazně k horšímu. Už i u prvního aktu je ale zatraceně znát, že se tu tvůrci na jakékoliv herní mechanismy absolutně vykašlali.
Hráče totiž nechají volně pobíhat po baráku. S něčím můžete pohybovat, s něčím ne. Hra Vás nenavede, nic Vám neřekne, takže se tu točíte kolem a kolem a jediná cesta je metoda pokus omyl. Tedy pokud po Vás zrovna nejde soused, který si pokoj rozhodně nedá. V tu ránu je metoda pokus omyl nahrazena za metodu pokus o útěk. Navíc tu rozlícený soused nemá ani klasickou cestičku, kudy by pravidelně chodil. Jeho pohyb je čistě nahodilý, ale výsledek je o to více stresující. A to zrovna ne v dobrém slova smyslu. Na rovinu říkám, že bez návodu bych to tady nedohrál. Mám pocit, že hry podobného ražení se vyvíjely a vydávaly v devadesátých letech, v době, kdy toho plno nebylo vyvinutého a všichni byli rádi, když vůbec viděli první 3D grafiku. Dneska už na to ale nikdo nemůže mít trpělivost. Ani nevím, jestli tu trpělivost vůbec někdo chce mít.
Námět by byl dobrý. Když ale chcete podobnou hru zkusit, měla by Vás přesvědčit hratelností. Zábavností. Donutit Vás chtít objevovat nové mechanismy, nová zákoutí prostředí, nové dosud neprobádané postupy. Tady se na to tvůrci totálně vykašlali. Prostě Vás vhodili do role a hráči bojuj. Je to nedokonalé, neúplné a bohužel i těžce nezábavné. Dohrát toto bez návodu je tryzna a ještě větší tryzna je, když se přes první akt dostanete do druhého a třetího, který navíc přichází o alespoň jakýs takýs nádech realističnosti. Pak už to do kytek prostě jde úplně. Ve výsledku se jedná o spíš nedobrou hru, u které ale stačilo málo a mohlo být všechno jinak.
Four Last Things