První putování piktské válečnice Senuy byla romantická tragédie, dávající vzpomenout na Orfea a jeho pouť do podsvětí. S oddělenou hlavou milovaného Diliňáka vydala se za bohyní Hel, aby osvobodila z říše mrtvých jeho obětovanou duši. Celá hra se dala chápat jako severskou mytologií inspirovaná alegorie duševního světa hrdinky, zahaleného ve stínu šílenství či přesněji řečeno silně traumatizujícími zážitky prohloubené psychózy.
Přestože hra neposkytovala téměř žádnou interaktivitu a byla spíše walking simulatorem v pevně vymezených koridorech, kde bylo pro postup potřeba nalézt v kombinaci objektů ukryté runové symboly, případně nakopat zadek nadlidským nepřátelům v rámci jednoduchého soubojáku, hodnotím ji jako působivě sugestivní zážitek ve výrazném audiovizuálním hávu. Zábava to sice nebyla a modlil jsem se, aby to už skončilo, ale tamější zoufalství se do mě zadřelo jako tříska.
Úplně se mi tehdy nelíbilo, jak tvůrci nakládali se settingem - v level designu se přiklonili k prostorově nabobtnalé epické dark fantasy se slabými severskými prvky a nepřesvědčili mě, že by si takto představoval Helheim kdokoli žijící v raném středověku. V tomto jediném ohledu považuji Hellblade II za výrazně lepší. Bezmála fotorealistické prostředí Islandu 9. století je mnohem více ukotveno v realitě a dočkáte se všech těch příznačných lávových polí a koberců pestrobarevných mechů.
Druhý Hellblade se už totiž nesoustředí na niterný svět hrdinky, jako spíše na interakci její psychotické mysli s reálným světem. A z vyprávění přísně osobního rozměru se přesouvá ke klasičtějšímu hrdinskému eposu. Senua se odhodlá provždy porazit nájezdníky, kteří si kdysi pohráli s jejím Diliňákem jako psychopatičtí ornitologové na pervitinu, pročež se nechá zdejšími motorkářskými vikingy v kožených tílkách zajmout jako otrokyně, aby ji dopravili na svou bázi! Jaký skvělý plán pro mladou ženu, co chce změnit svět, považte! Její mesiášství je ovšem vedlejšími postavami rychle akceptováno a namísto duševními strastmi ztýrané ženy zde tentokrát máme spíše jakousi Mary Sue, jež chce zachránit všechny obyvatele Islandu před je tyranizujícími obry.
Jenźe narativně to vůbec nedává smysl a podobně jako hra různými primitivními prostorovými puzzly - mimochodem zjednodušenými oproti jedničce - zanedbatelně znesnadňuje stoprocentně lineární postup vpřed, tak se za psychózu hlavní hrdinky nepoctivě schovává jako za kouřovými clonami, aby nebylo na první dobrou jasné, o jakou plochou pí**vinu jde. A v samotném závěru tomu nasadí úplnou korunu, když se ten kouř jakože rozprostře/nerozprostře a ještě si z prstu tvůrci vycucají naprosto nepravděpodobné dylina - pardon, dilema -, do kterého samozřejmě nemá hráč ani jak zasáhnout, tudíž je dvojnásobně irelevantní.
Nechci nic konkrétnějšího prozrazovat, ale zkrátka považuji veškeré dění této hry za oxymóron. Příště - jestli nějaké bude, o čemž vzhledem k prodejům pochybuji - by si autoři měli od začátku ujasnit, zda vyprávěji mýtus, anebo postmoderní psychologizující slátaninu; aby to třeba mělo i hlavu a patu. Paradoxně přes ony kouřové clony na efekt je hra strašně doslovná, když vnitřními hlasy Senuy nechává neustále vše, co se kolem hráče děje, omlátit mu o hlavu jako tupci.
Zážitek jinak považuji za snad ještě lineárnější než u jedničky, neboť souboják tentokrát k hráči připouští vždy pouze jednoho nepřítele najednou, čímž už tak primitivní mechaniky kastruje o to nejdůležitější, tedy dynamický boj o pozici; a to zřejmě čistě proto, aby Senua mohla v rámci finálních úderů rozjet krutopřísnou choreografii fatalit, které dosáhnou svého hollywoodského vrcholu, jakmile přestane bojovat s nahatými draugry a místo toho probodává a prosekává několik vrstev zbroje jako ženská po přechodu v kuchyni kudlou panděro pantáty s pivsonem v ruce.
A přestože jsem nenechal na Senuině sáze nit suchou, musím říci, že za zahrání, když už ne za koupi, podle mě stojí. Protože řada lokací má skvělou atmosféru a vždy je čím se audiovizuálně kochat. Skutečně jako by v případě Hellblade II forma zcela pohltila vše. Nedává vůbec smysl - jak asi znáte z traileru - toho obra zapalovat, ovšem uvařil se z toho prostě cool videoklip s hudbou Heilung. Obdobně se mi zamlouvala asi nejdelší horrorová pasáž v jeskynním komplexu hory. Avšak jedním dechem zas musím dodat, že mohla být mnohem lepší, kdyby to uchopil někdo, kdo ví, jak se dělá hra...
Senua například několikrát prolézá úzkými otvory a chodbami jeskyně - a hráč jen drží na gamepadu páčku ve směru pohybu a po chvilce překážku překonává a za odměnu svého nulového úsilí se dostává do prostorné jeskyně. Nechápu, jak si může designér nechat ujít tu příležitost hráče v nějaké jeskynní chodbě pořádně podusit. V takto lineární hře přece nemusíte řešit kdovíjaké problémy s kamerou a glitchy, ostatně proto zde nějaké průlezy vůbec jsou. Nabízela by se třeba opravdu dlouhá úzká chodba, kterou se hráč musí pomalu posouvat lokty kvedláním páčky. Dále mě z fleku napadá třeba převýšení v takovém stísněném prostoru a nutnost koordinace několika pohybů, tedy potřeba namačkání nějaké kombinace. Sesuv a tma, uhašená louče. A do toho hysterické vnitřní hlasy. Anebo naopak konečně ticho - a následně promlouvá nový hlas: „Senuo! Pojď domů!“ :-)
Aby bylo jasno, nestěžuji si na lineární koncept sám o sobě, stěžuji si na to, že jej v Ninja Theory uchopili opět zcela rigidně a nenápaditě, jako kdyby hráčova interakce byla principielně špatně. A když nefunguje ani scénář, nemohu hodnotit výše i přesto, že podobně niche „historickým“ titulům přeji vždy úspěch.
Přestože hra neposkytovala téměř žádnou interaktivitu a byla spíše walking simulatorem v pevně vymezených koridorech, kde bylo pro postup potřeba nalézt v kombinaci objektů ukryté runové symboly, případně nakopat zadek nadlidským nepřátelům v rámci jednoduchého soubojáku, hodnotím ji jako působivě sugestivní zážitek ve výrazném audiovizuálním hávu. Zábava to sice nebyla a modlil jsem se, aby to už skončilo, ale tamější zoufalství se do mě zadřelo jako tříska.
Úplně se mi tehdy nelíbilo, jak tvůrci nakládali se settingem - v level designu se přiklonili k prostorově nabobtnalé epické dark fantasy se slabými severskými prvky a nepřesvědčili mě, že by si takto představoval Helheim kdokoli žijící v raném středověku. V tomto jediném ohledu považuji Hellblade II za výrazně lepší. Bezmála fotorealistické prostředí Islandu 9. století je mnohem více ukotveno v realitě a dočkáte se všech těch příznačných lávových polí a koberců pestrobarevných mechů.
Druhý Hellblade se už totiž nesoustředí na niterný svět hrdinky, jako spíše na interakci její psychotické mysli s reálným světem. A z vyprávění přísně osobního rozměru se přesouvá ke klasičtějšímu hrdinskému eposu. Senua se odhodlá provždy porazit nájezdníky, kteří si kdysi pohráli s jejím Diliňákem jako psychopatičtí ornitologové na pervitinu, pročež se nechá zdejšími motorkářskými vikingy v kožených tílkách zajmout jako otrokyně, aby ji dopravili na svou bázi! Jaký skvělý plán pro mladou ženu, co chce změnit svět, považte! Její mesiášství je ovšem vedlejšími postavami rychle akceptováno a namísto duševními strastmi ztýrané ženy zde tentokrát máme spíše jakousi Mary Sue, jež chce zachránit všechny obyvatele Islandu před je tyranizujícími obry.
Jenźe narativně to vůbec nedává smysl a podobně jako hra různými primitivními prostorovými puzzly - mimochodem zjednodušenými oproti jedničce - zanedbatelně znesnadňuje stoprocentně lineární postup vpřed, tak se za psychózu hlavní hrdinky nepoctivě schovává jako za kouřovými clonami, aby nebylo na první dobrou jasné, o jakou plochou pí**vinu jde. A v samotném závěru tomu nasadí úplnou korunu, když se ten kouř jakože rozprostře/nerozprostře a ještě si z prstu tvůrci vycucají naprosto nepravděpodobné dylina - pardon, dilema -, do kterého samozřejmě nemá hráč ani jak zasáhnout, tudíž je dvojnásobně irelevantní.
Nechci nic konkrétnějšího prozrazovat, ale zkrátka považuji veškeré dění této hry za oxymóron. Příště - jestli nějaké bude, o čemž vzhledem k prodejům pochybuji - by si autoři měli od začátku ujasnit, zda vyprávěji mýtus, anebo postmoderní psychologizující slátaninu; aby to třeba mělo i hlavu a patu. Paradoxně přes ony kouřové clony na efekt je hra strašně doslovná, když vnitřními hlasy Senuy nechává neustále vše, co se kolem hráče děje, omlátit mu o hlavu jako tupci.
Zážitek jinak považuji za snad ještě lineárnější než u jedničky, neboť souboják tentokrát k hráči připouští vždy pouze jednoho nepřítele najednou, čímž už tak primitivní mechaniky kastruje o to nejdůležitější, tedy dynamický boj o pozici; a to zřejmě čistě proto, aby Senua mohla v rámci finálních úderů rozjet krutopřísnou choreografii fatalit, které dosáhnou svého hollywoodského vrcholu, jakmile přestane bojovat s nahatými draugry a místo toho probodává a prosekává několik vrstev zbroje jako ženská po přechodu v kuchyni kudlou panděro pantáty s pivsonem v ruce.
A přestože jsem nenechal na Senuině sáze nit suchou, musím říci, že za zahrání, když už ne za koupi, podle mě stojí. Protože řada lokací má skvělou atmosféru a vždy je čím se audiovizuálně kochat. Skutečně jako by v případě Hellblade II forma zcela pohltila vše. Nedává vůbec smysl - jak asi znáte z traileru - toho obra zapalovat, ovšem uvařil se z toho prostě cool videoklip s hudbou Heilung. Obdobně se mi zamlouvala asi nejdelší horrorová pasáž v jeskynním komplexu hory. Avšak jedním dechem zas musím dodat, že mohla být mnohem lepší, kdyby to uchopil někdo, kdo ví, jak se dělá hra...
Senua například několikrát prolézá úzkými otvory a chodbami jeskyně - a hráč jen drží na gamepadu páčku ve směru pohybu a po chvilce překážku překonává a za odměnu svého nulového úsilí se dostává do prostorné jeskyně. Nechápu, jak si může designér nechat ujít tu příležitost hráče v nějaké jeskynní chodbě pořádně podusit. V takto lineární hře přece nemusíte řešit kdovíjaké problémy s kamerou a glitchy, ostatně proto zde nějaké průlezy vůbec jsou. Nabízela by se třeba opravdu dlouhá úzká chodba, kterou se hráč musí pomalu posouvat lokty kvedláním páčky. Dále mě z fleku napadá třeba převýšení v takovém stísněném prostoru a nutnost koordinace několika pohybů, tedy potřeba namačkání nějaké kombinace. Sesuv a tma, uhašená louče. A do toho hysterické vnitřní hlasy. Anebo naopak konečně ticho - a následně promlouvá nový hlas: „Senuo! Pojď domů!“ :-)
Aby bylo jasno, nestěžuji si na lineární koncept sám o sobě, stěžuji si na to, že jej v Ninja Theory uchopili opět zcela rigidně a nenápaditě, jako kdyby hráčova interakce byla principielně špatně. A když nefunguje ani scénář, nemohu hodnotit výše i přesto, že podobně niche „historickým“ titulům přeji vždy úspěch.
