„Já jsem tvůj otec“ bych mohl říct svému tehdejšímu já z doby, kdy původní Star Wars: Dark Forces vycházel… V 90. letech jsem paradoxně neznal nikoho, kdo by Dark Forces hrál nebo se o něm jen zmínil. V povědomí jsem měl jen historickou recenzi Jana Eislera ze Score, v níž Dark Foces vynášel až do vesmíru. Teprve nyní, jakožto skutečný otec, obalen moudrostí a trpělivostí života, jsem nastavil vesmírný kurz směrem k této legendární hře, která údajně překonávala i kultovní Doom…
Na první ohmatání působí Dark Forces jako klasická „Doomovka“ – střelba je snadná, intuitivní a pohyb natolik rychlý, až jsem vypnul autorun. Po pár levelech se však dojmy ze hry začínají – ne měnit – ale vyvíjet. Každá mise působí poměrně uceleně, a i těch pár vět ve formě briefingu ve vás dokáže umocnit pocit určité důležitosti vytyčeného cíle. Ve výsledku sice stejně jen stačí vystřílet level a na konci něco zmáčknout, ale pocit je jaksi lepší – možná více pohlcující? Přihoďte do toho pár filmově laděných cutscén a najednou jste uvnitř univerza Hvězdných válek.
Tohle by však nefungovalo bez skvělého designu. Grafický engine je z mého pohledu naprosto srovnatelný z Doomem, ale o poznání lépe umí pracovat s barvami a zaoblenými tvary. Musím uznale pokývnout, že každý level má unikátní feeling a dá se říct, že trochu jinou architekturu nebo při nejmenším barevné podání. Přitom požitek z herního prostředí a pohlcení herním světem v průběhu hry stoupá jen vzhůru. Dark Forces jsou poměrně krátkou hrou, ale alespoň se neopakují. Zaručeně působí kompaktněji, než třeba „soubor levelů“ v Doomu, Hereticu, Duke Nukem 3D apod.
Celou dobu jsem si pokládal otázku, zda má Dark Forces blíže k Doomu nebo System Shocku, ale nejpřesnější srovnání se nabízí s Terminator: Future Shock. Obě hry skvěle přenáší filmovou tematiku na počítačovou obrazovku. Vzhledem k technickému omezení doby, v nich sice nespatříte přesné kulisy z filmů, ale onen „duch“ předlohy tam je bezpečně cítit. Je pravda, že ani jedna z těchto „filmových“ her neumí rozpoutat tak chytlavý a krvavý masakr (pocit ze střelby) jako Doom, ale jejich přednosti jsou zase jinde.
Za zajímavý herní prvek považuju nemožnost save/load. Je to něco, co mě osobně dost vytláčí z komfortní zóny, ale nakonec jsem si to dost užil. K dispozici máte obvykle možnost se 3x oživit a to jsou teprve nervy, když máte poslední život a před vámi se objeví boss s nemožností hru uložit. V 90. letech pro hráče méně sžité s hraním na myši, to muselo být peklo…
Závěrem jen dodám, že, jak už zdejší herní profil napovídá, hru jsem hrál v její aktuální Remaster verzi. Paradoxně po shlédnutí srovnávacích videí se mnoho nezměnilo. Zatímco Remastery typu Quake přidávají i zbrusu nové efekty (RTX), popř. rovnou nové levely, tak Dark Foces prakticky jen po vzoru Doom 64 a Blood: Fresh Supply zvyšují rozlišení. Původní hru bych viděl na 85-90%, ale Remasteru musím za přepálenou cenu něco odečíst…
Na první ohmatání působí Dark Forces jako klasická „Doomovka“ – střelba je snadná, intuitivní a pohyb natolik rychlý, až jsem vypnul autorun. Po pár levelech se však dojmy ze hry začínají – ne měnit – ale vyvíjet. Každá mise působí poměrně uceleně, a i těch pár vět ve formě briefingu ve vás dokáže umocnit pocit určité důležitosti vytyčeného cíle. Ve výsledku sice stejně jen stačí vystřílet level a na konci něco zmáčknout, ale pocit je jaksi lepší – možná více pohlcující? Přihoďte do toho pár filmově laděných cutscén a najednou jste uvnitř univerza Hvězdných válek.
Tohle by však nefungovalo bez skvělého designu. Grafický engine je z mého pohledu naprosto srovnatelný z Doomem, ale o poznání lépe umí pracovat s barvami a zaoblenými tvary. Musím uznale pokývnout, že každý level má unikátní feeling a dá se říct, že trochu jinou architekturu nebo při nejmenším barevné podání. Přitom požitek z herního prostředí a pohlcení herním světem v průběhu hry stoupá jen vzhůru. Dark Forces jsou poměrně krátkou hrou, ale alespoň se neopakují. Zaručeně působí kompaktněji, než třeba „soubor levelů“ v Doomu, Hereticu, Duke Nukem 3D apod.
Celou dobu jsem si pokládal otázku, zda má Dark Forces blíže k Doomu nebo System Shocku, ale nejpřesnější srovnání se nabízí s Terminator: Future Shock. Obě hry skvěle přenáší filmovou tematiku na počítačovou obrazovku. Vzhledem k technickému omezení doby, v nich sice nespatříte přesné kulisy z filmů, ale onen „duch“ předlohy tam je bezpečně cítit. Je pravda, že ani jedna z těchto „filmových“ her neumí rozpoutat tak chytlavý a krvavý masakr (pocit ze střelby) jako Doom, ale jejich přednosti jsou zase jinde.
Za zajímavý herní prvek považuju nemožnost save/load. Je to něco, co mě osobně dost vytláčí z komfortní zóny, ale nakonec jsem si to dost užil. K dispozici máte obvykle možnost se 3x oživit a to jsou teprve nervy, když máte poslední život a před vámi se objeví boss s nemožností hru uložit. V 90. letech pro hráče méně sžité s hraním na myši, to muselo být peklo…
Závěrem jen dodám, že, jak už zdejší herní profil napovídá, hru jsem hrál v její aktuální Remaster verzi. Paradoxně po shlédnutí srovnávacích videí se mnoho nezměnilo. Zatímco Remastery typu Quake přidávají i zbrusu nové efekty (RTX), popř. rovnou nové levely, tak Dark Foces prakticky jen po vzoru Doom 64 a Blood: Fresh Supply zvyšují rozlišení. Původní hru bych viděl na 85-90%, ale Remasteru musím za přepálenou cenu něco odečíst…
