Stopadesátá doomovka z devadesátek s hodně špatnou pověstí, tohle bych o Last Rites řekl před hraním. Je to v podstatě pravda, ale největším problémem hry byl rok vydání. V roce 1997 působila opravdu výsměšně. Technicky lze zařadit někam mezi Wolfenstein 3D a Doom, od těch ji ale dělí 4 roky. Grafika je navíc velmi nepřehledná a tmavá. Částečně je v tom autorský záměr, ale místy je to přehnané a je opravdu snadné přehlédnou i ulici, natož protivníka. Na blízko dost pomůže svítilna, jeden z dobrých nápadů. V tmavých kanálech to má překvapivě slušnou atmosféru.

Do stejného období patří až na pár drobností hratelnost. Z jedenácti úrovní jsou zhruba polovina rozsáhlé labyrinty, ve kterých tradičním mačkáním tlačítek postupujete dále. Zpočátku působí dost nelogicky, ale postupně jsem si na styl autorů zvykl a šel téměř na jistotu. V posledních úrovních také dost vzroste obtížnost, až na finálového bosse. Ten je celkem snadný, když přijdete na správný způsob. Rozhodně doporučuji prostudovat kompletní ovládání a číst texty ve hře. Potěší celkem zajímavé úkoly jednotlivých úrovní, téměř nikdy nejde jen o prostý průchod k exitu.

Nějaké dobré nápady: Již zmíněná svítilna a radar spotřebovávají energii, kterou je nutné doplňovat z baterií. V některých levelech nejste osamoceni, ale máte partu spolubojovníků. Těm lze v nastavení zvolit schopnosti nebo je vypnout, ale v otevřenějších prostorách celkem pomohou. V úzkých chodbách s mnoha dveřmi se bohužel zasekávají a i když neumřou tak už nepomohou. Špatné není ani nacházení vylepšení na zbraně.

Arzenál je klasický od pistole, přes brokovnici po raketomet. Zajímavostí jsou jen nukleární granáty. Zvuky jsou nevýrazné, což ubližuje především zbraním, ale hudba je celkem slušná. Sečteno a podtrženo, Last Rites byly v době vydání hluboko pod průměrem. Ovšem z dnešního pohledu je rok vydání mnohem méně podstatný a hru tak hodnotím jako čistý průměr.