Bramble: The Mountain King je pro mě taková splněná noční můra. Nikdy jsem nebyl příznivcem ani těch tradičních z českých filmových pohádek a maloměšťácky žoviální tvorbě ČT vyhýbám se tudíž tuplem jako vkus a pussy Troškovi. Ale od dětství miluji děsuplný folklór různých koutů světa, kdy mě rovněž fascinuje mnohdy až exoticky odlišná morální perspektiva. Srbské pohádky, kde se hlavy koulí jako dělové koule u Waterloo a největší heroj je ten nejvíce bezskrupulózní vrah a lupič, zlomené srdce z příběhů Andersena nebo překrásné ilustrace příběhů bratří Grimmů, to vše formovalo mou imaginaci.
Bramble stojí na lidové slovesnosti germánské a především skandinávské, jež mě esteticky ohromuje snad nejvíce. Nejsem v tématu nijak zvlášť erudován, tudíž netuším, nakolik ukrutnou podobu severských pohádek tak, jak je známe dnes, formovala přímo ústní tradice a nakolik až jejich zapsání snad někdy v 19. století, každopádně hovoříme o folklóru tematicky velmi temném, plném zlovolných přírodních duchů a predátorských stvoření, neštítících se se smrtelníky manipulovat jako příšerní loutkaři. Bramble pak geniálně využívá celé obrazotvorné šíře, jež se v této chladné lesní studánce odráží: zdejší příroda ukazuje svou nádhernou tvář, aby o chvíli později nastavila tu druhou, tvář bezcitné smrti a indiference rozkladu.
Náš hlavní hrdina, chlapec Olle, vydává se po boku milované sestry Lillemor na dobrodružství, na kterém díky svému čistému srdci pozná nové přátele, rovněž však hluboký zármutek z tragédií, drtících bezbranné lidské životy neúprosně v prach. Olleho provázíme čarokrásnými scenériemi, přičemž jsem se často tázal, zda jsem někdy ve hrách vůbec střetl autorsky silnější art direction; dech mi bralo nasvícení scén, pestrá kompozice záběrů, návrhy prostředí i děsivých monster, stejně jako kreslířsky nesmírně precizní ilustrace zdejších knih, sloužících jako narativní vsuvky v gesci intonačně báječné vypravěčky. Vskutku se nebojím prohlásit, že Bramble považuji za nejkrásnější hru všech dob - ať žije král hory!
Četl jsem občas kritiku samotného gameplaye či přesněji řečeno jeho poměrně elementárních mechanik, dovolím si ovšem oponovat. Upřímně totiž nevím, co by lidé chtěli do cca pětihodinového platformeru vše narvat, aby byl uspokojen jejich herní snobismus. :D Olle má k dispozici jako zbraň pouze kouzelné světýlko a sem tam může něco hodit, přičemž většinou je nucen spíše k tichému postupu mimo zraky svých predátorů, jak se sluší na pořádný survival horror. A jak příjemné to bylo proti všemu ukoktanému craftění a přepínání zbraní a druhů munice jiných her!
Lehce minimalistický gameplay považuji za neustále svěží skrze jeho dynamizování geniálním designem, všemi těmi změnami prostorové hloubky lokací, přepínáním na tu horizontální, tu příznačně horrorově vertikální osu, jednou velmi fluidním, jindy téměř statickým postavením kamery. Právě orientace v prostředí v rámci těchto skvěle rytmizovaných změn patří k poněkud latentním herním mechanikám, jež zůstávají některými asi nepovšimnuty. Kvituji rovněž adventurní minihry a zapojení hráče do Olleho fyzického úsilí namačkáváním různých kombinací ovládacího vstupu. Myslím, že tady by se mnohé hry měly spíš co učit, než že bych zde viděl nedostatky.
A vím, je to nuda, ale pochválit musím rovněž hudbu, celkově atmosférický audio design a skvěle vybalancovanou (jedinou) úroveň obtížnosti. Většinou tedy ve hrách opravdu nemusím souboje s bossy, minimálně dva zdejší ale řadím k těm vůbec nejlepším a místo frustrace mě jen a pouze bavily. Jako snad jedinou chybu spatřuji možná až příliš volně pojatý narativ, když se mi párkrát nepozdával přechod mezi jednotlivými lokacemi, potažmo jejich příběhy. Přesto dokážu bez problému přistoupit na onu hru, že Bramble je jako oživlá sbírka pohádek - a tou lze občas trochu prolistovat.
A závěrem si zadoufám, že Dimfrost studio (nově tedy Maximum Entertainment) vytvoří ještě nějaký obdobný titul takových uměleckých kvalit, protože tohle bylo pro mě skutečně zjevení. Smekám gnómský klobouček.
Bramble stojí na lidové slovesnosti germánské a především skandinávské, jež mě esteticky ohromuje snad nejvíce. Nejsem v tématu nijak zvlášť erudován, tudíž netuším, nakolik ukrutnou podobu severských pohádek tak, jak je známe dnes, formovala přímo ústní tradice a nakolik až jejich zapsání snad někdy v 19. století, každopádně hovoříme o folklóru tematicky velmi temném, plném zlovolných přírodních duchů a predátorských stvoření, neštítících se se smrtelníky manipulovat jako příšerní loutkaři. Bramble pak geniálně využívá celé obrazotvorné šíře, jež se v této chladné lesní studánce odráží: zdejší příroda ukazuje svou nádhernou tvář, aby o chvíli později nastavila tu druhou, tvář bezcitné smrti a indiference rozkladu.
Náš hlavní hrdina, chlapec Olle, vydává se po boku milované sestry Lillemor na dobrodružství, na kterém díky svému čistému srdci pozná nové přátele, rovněž však hluboký zármutek z tragédií, drtících bezbranné lidské životy neúprosně v prach. Olleho provázíme čarokrásnými scenériemi, přičemž jsem se často tázal, zda jsem někdy ve hrách vůbec střetl autorsky silnější art direction; dech mi bralo nasvícení scén, pestrá kompozice záběrů, návrhy prostředí i děsivých monster, stejně jako kreslířsky nesmírně precizní ilustrace zdejších knih, sloužících jako narativní vsuvky v gesci intonačně báječné vypravěčky. Vskutku se nebojím prohlásit, že Bramble považuji za nejkrásnější hru všech dob - ať žije král hory!
Četl jsem občas kritiku samotného gameplaye či přesněji řečeno jeho poměrně elementárních mechanik, dovolím si ovšem oponovat. Upřímně totiž nevím, co by lidé chtěli do cca pětihodinového platformeru vše narvat, aby byl uspokojen jejich herní snobismus. :D Olle má k dispozici jako zbraň pouze kouzelné světýlko a sem tam může něco hodit, přičemž většinou je nucen spíše k tichému postupu mimo zraky svých predátorů, jak se sluší na pořádný survival horror. A jak příjemné to bylo proti všemu ukoktanému craftění a přepínání zbraní a druhů munice jiných her!
Lehce minimalistický gameplay považuji za neustále svěží skrze jeho dynamizování geniálním designem, všemi těmi změnami prostorové hloubky lokací, přepínáním na tu horizontální, tu příznačně horrorově vertikální osu, jednou velmi fluidním, jindy téměř statickým postavením kamery. Právě orientace v prostředí v rámci těchto skvěle rytmizovaných změn patří k poněkud latentním herním mechanikám, jež zůstávají některými asi nepovšimnuty. Kvituji rovněž adventurní minihry a zapojení hráče do Olleho fyzického úsilí namačkáváním různých kombinací ovládacího vstupu. Myslím, že tady by se mnohé hry měly spíš co učit, než že bych zde viděl nedostatky.
A vím, je to nuda, ale pochválit musím rovněž hudbu, celkově atmosférický audio design a skvěle vybalancovanou (jedinou) úroveň obtížnosti. Většinou tedy ve hrách opravdu nemusím souboje s bossy, minimálně dva zdejší ale řadím k těm vůbec nejlepším a místo frustrace mě jen a pouze bavily. Jako snad jedinou chybu spatřuji možná až příliš volně pojatý narativ, když se mi párkrát nepozdával přechod mezi jednotlivými lokacemi, potažmo jejich příběhy. Přesto dokážu bez problému přistoupit na onu hru, že Bramble je jako oživlá sbírka pohádek - a tou lze občas trochu prolistovat.
A závěrem si zadoufám, že Dimfrost studio (nově tedy Maximum Entertainment) vytvoří ještě nějaký obdobný titul takových uměleckých kvalit, protože tohle bylo pro mě skutečně zjevení. Smekám gnómský klobouček.
