Pokud by se podařilo vytvořit zařízení, které funguje naprosto přesně jako lidský mozek, můžeme o tomto zařízení říct, že je to člověk, i když je vytvořené uměle? Tohle je otázka, nad kterou jsem se prvně opravdu zamyslel při hraní hry Soma. Později i při hraní hry Detroit: Become Human. Nejde o otázku nikterak novou. Navíc je to otázka, kterou si v době rozvoje umělé inteligence pokládá víc a víc lidí. Stejnou otázku hráči pokládá i hra The Talos Principle, ale něco je přece jenom jinak. Protože se příběh hry odehrává mnoho let po tom, co poslední žijící člověk na Zemi zemřel, naskýtá se tu další otázka. Pokud na zemi zůstala zařízení, jejichž chování odpovídá chování člověka, umějí se rozhodovat samy za sebe, a dokonce vykazují vlastnost, kterou bychom žádnému stroji nepřiřadili, zvědavost, neznamená to pak, že lidstvo nikdy tak úplně nevyhynulo? 

Po stránce herních mechanik se hře The Talos Principle vyrovná opravdu jen málo her. Hráči jsou jednotlivé herní mechaniky představeny takovým způsobem, že nepotřebuje žádný tutoriál. Žádná mechanika navíc nepůsobí zbytečně. Naopak se mechaniky v jednotlivých úrovních doplňují občas až překvapivým způsobem. Level design byl v téhle hře zvládnutý na jedničku. Vyřešení jednotlivých úrovní mi dávalo pocit, který jsem u téměř u žádné podobné hry nezažil (výjimkou je snad jen série Portal). Co je snad ještě zajímavější jsou bonusové hvězdičky, které jsou rozmístěny po celé hře. Posbírat tyto hvězdičky často vyžaduje ještě méně konvenční náhled na to, jak by řešení problémů v této hře mohlo vypadat a typicky se nad takovými problémy musí uvažovat "outside the box". Přiznám se, v některých případech bylo získat (nebo i najít) hvězdičky tak náročné, že jsem musel vyhledat nápovědu na internetu. Mnohdy jsem se tomu ale bránil hlavně proto, že ten pocit když se člověku v této hře podaří vyřešit složitý problém je prostě nádherný. Co bych snad vytknul jsou některé části, které byly více o nějakém plížení než o řešení hádanek. U těchto částí mi připadalo, že nenesou žádnou přidanou hodnotu a často jsem je vnímal spíš jako otravné.

Příběh hry vlastně není moc složitý, ale nebudu jej zde příliš rozebírat, kromě toho co již zaznělo v úvodu. K čemu bych se ale chtěl vyjádřit je způsob jakým je příběh vyprávěn. Ve hře vlastně není moc postav se kterými by mohl hráč interagovat. Během postupu hrou však potká mnoho postav, které po sobě vždy něco zanechaly. Postupně si tak hráč utváří obrázek o tom, co se stalo. Jedna postava se kterou hráč ale interaguje je Milton Library Assistant (ve zkratce MLA). Hráč s ním komunikuje výhradně přes počítačové terminály a to skoro od začátku hry. Co mi na konverzacích s touto postavou přijde jako nejzajímavější je to, že vás konstantně nutí zamýšlet se nad různými filozofickými otázkami o kterých hra mluví, a zároveň vás vždy upozorní na to, když je ve vašich argumentech někde chyba, případně nekonzistentnost (občas jsem si kvůli tomu připadal velmi hloupě). Díky tomu hra hráče nutí se zamýšlet nad věcmi ve dvou rovinách. V logické rovině při řešení hádanek, ale i ve filozofické, když diskutuje s MLA.

Hra už je v době psaní této recenze trochu staršího data a bylo to znát i na vizuálu hry. Vzhledem k charakteru hry to ale vůbec nevadilo a některé části hry vypadaly vzhledem k roku vydání opravdu krásně. Soundtrack sice nebyl ničím zvlášť výjimečným, ale sloužil hlavně k dokreslení atmosféry hry, což se myslím podařilo.

The Talos Principle je logická hra, která ale hráče nutí přemýšlet nad více věcmi než jen nad hádankami, které jsou nutné pro postup hrou. Způsob jakým mě tato hra donutila přemýšlet nad vyloženými tématy je něco co jsem v mnoha jiných hrách neviděl, a proto se k této hře za několik let možná znovu vrátím. 90%.