Je nemožné spočítat, kolikrát jsem měl nutkání se na CHAINED ECHOES během prvního aktu vykašlat. Kdybych místo zívání nudou pokaždé na zahradě motykou kop, byl bych teď u klokanů. Nebo v pekle, pokud tam dole je. Kdyby mi ruplo v škebli a po předčasném ukončení bych sepsul vzteklý trolment, začínal by asi takto - Krásně načančaná kobyla kvůli pajdající noze zaspala start. S péčí dobrého hospodáře je udržovaná, takže ji nesmrdí z huby, pouze její prdy ustavičně vyhazují ze sedla. Znovu nasedat nemá smysl, protože si stejně pšoukne zase. Kdo? No přece CHAINED ECHOES!
Ale na kdyby se nehraje. Když bylo po 28 hodinách zlo poraženo, situace se vyjasnila a po nemastném neslaném začátku zůstalo jen několik velkých ALE.
Prozkoumávání pěkně navržených lokací a nasávání atmosféry je nejlepší a nejzábavnější činností, která mě neustále nutila pokračovat dál. Průchod světem je částečně lineární, ale v zapadlých koutech a slepých uličkách je radost šmejdit. Společně s hudbou navozuje pobyt na některých místech pocit spirituální seance. Díky estetické vymazlenosti vydrží kochání až do konce, protože kam oko dohlédne, něco šmrncovního je.
Všechno ostatní by však potřebovalo pořádnou ladičku. Obzvlášť v první polovině hry.
Příběhově jde o tisíckrát omleté klišé - záchrana světa s (ne)obyčejným hrdinou a princeznou na čele družiny. V poklidném království kdosi čeří vody - intriky, konspirace, provokace - a válka je na spadnutí. Okolnosti svedou dohromady několik nesourodých šťastlivců, kteří vyrazí na putování za magickým šutrákem. Po úvodním vržení kostek se ALE dlouhou dobu nic zajímavého neděje. Každý má sice plnou hubu keců, ALE úplně o ničem. V partě si vyšlapuje 4(8) postav, ALE kromě sympatické zlodějky Sienny jsou ostatní nevýrazné nicky a jejich osudy mě nechávaly chladným.
Soubojů a náhodných přepadů není mnoho, ALE většinou jde o dosti zdlouhavý proces. Vylepšování pajduláků a jejich výbavy je velmi pokročilé, ALE během postupu jsem neměl pocit ze silnější party. A to ani když jsem snížil statistickou vybavenost nepřátel z Normal na Low. Postavy předvádějí na první pohled líbivé skopičiny, ALE likvidační rychlovka na 1/2 tahy se nekoná. O zabití jednou ranou ani nemluvě. Kdejaký moula má života na rozdávání a ustojí i nejničivější útok zvaný Ultra Move.
Standardní souboje na tahy ozvláštňuje možnost vyměnit v průběhu základní čtverku bojovníků za náhradníky a vychytávka Overdrive, kterou jsem ALE v nastavení okamžitě minimalizoval, protože jenom zdržuje. Každá akce plodí reakci. Pokud je ukazatel v zeleném poli, tak parta dává větší rány, ale v červeném to schytává. K udržení v normě jsou vyžadovány taktické pauzy. Jinak jsou bitky povedené a nutí hráče používat celou paletu schopností. První setkání s bosáky znamená prakticky jistou smrt, protože z rukávu vždycky vytáhnou nečekanou sviňárnu, které je potřeba přijít na kloub.
Občas se objeví hádanky menšího rozsahu, ALE při jejich řešení jsem si nevšiml, že něco řeším.
Během druhého aktu začal negativní dojem pomalu vyprchávat.
Po sedmi hodinách došlo k menšímu zvratu, který najednou rozproudil krev v těle. Postavy začaly sprostě klít a začalo se něco dít. Události nabírají na síle a dějové veletoče se kupí. Příliš mnoho příběhových vrstev a hejsků na scéně je ALE spíše na škodu. Stejně tak filozofické mudrování. Na udržení pozornosti a ospravedlnění prolité krve to stačí, ALE místo nadšeného hýkání se dostavilo jen - hm, aha, no neke, tak jo, jdem na to. Noc a den po dohrání jsem si pamatoval akorát, že na konci bylo napsáno konec.
Parta se zdá být s příchodem nebeských jezdců nabušenější a oživení přináší létání ve vzducholodi. Svět se otevře a nedostupná místa už v jednou prošlých lokacích je možné volně prozkoumávat. Podivná omezení ALE zůstala. Někde přelítnu barák, jinde mě zastaví kupka hnoje. Počáteční linearitu postupně střídá jeden bludišťákov za druhým a mozkové závity roztočí velkoprostorové hádanky s obtížností větší než těžší.
Vážně míněnou a s kamennou tváří ládovanou zápletku bourají drobné vtípky všude kolem. Kropič zlatého deště. Sebevražedná sova. Muchožrout. Gorila řiťo škrabka. A ta pakáž goblinská! Fanoušci fekálního humoru se bát nemusí, ale sucharům se nedoporučuje vstoupit do vesnice goblinů ani se slovníkem goblinštiny. Bnarg noss plor da blorg. Nadhled s větším množstvím emočně teplých momentů by hře jenom prospěl.
CHAINED ECHOES je autorské dílo jednoho člověka, ale oko kvůli tomu zavírat nebudu. Kdyby si nechal poradit od zkušeného odborníka, mohl být CHRONO TRIGGER zadupán do země i s korunou pro krále žánru.
Za 7 let dřiny 7 pro štěstí a příště ať brnkne předem.
Ale na kdyby se nehraje. Když bylo po 28 hodinách zlo poraženo, situace se vyjasnila a po nemastném neslaném začátku zůstalo jen několik velkých ALE.
Prozkoumávání pěkně navržených lokací a nasávání atmosféry je nejlepší a nejzábavnější činností, která mě neustále nutila pokračovat dál. Průchod světem je částečně lineární, ale v zapadlých koutech a slepých uličkách je radost šmejdit. Společně s hudbou navozuje pobyt na některých místech pocit spirituální seance. Díky estetické vymazlenosti vydrží kochání až do konce, protože kam oko dohlédne, něco šmrncovního je.
Všechno ostatní by však potřebovalo pořádnou ladičku. Obzvlášť v první polovině hry.
Příběhově jde o tisíckrát omleté klišé - záchrana světa s (ne)obyčejným hrdinou a princeznou na čele družiny. V poklidném království kdosi čeří vody - intriky, konspirace, provokace - a válka je na spadnutí. Okolnosti svedou dohromady několik nesourodých šťastlivců, kteří vyrazí na putování za magickým šutrákem. Po úvodním vržení kostek se ALE dlouhou dobu nic zajímavého neděje. Každý má sice plnou hubu keců, ALE úplně o ničem. V partě si vyšlapuje 4(8) postav, ALE kromě sympatické zlodějky Sienny jsou ostatní nevýrazné nicky a jejich osudy mě nechávaly chladným.
Soubojů a náhodných přepadů není mnoho, ALE většinou jde o dosti zdlouhavý proces. Vylepšování pajduláků a jejich výbavy je velmi pokročilé, ALE během postupu jsem neměl pocit ze silnější party. A to ani když jsem snížil statistickou vybavenost nepřátel z Normal na Low. Postavy předvádějí na první pohled líbivé skopičiny, ALE likvidační rychlovka na 1/2 tahy se nekoná. O zabití jednou ranou ani nemluvě. Kdejaký moula má života na rozdávání a ustojí i nejničivější útok zvaný Ultra Move.
Standardní souboje na tahy ozvláštňuje možnost vyměnit v průběhu základní čtverku bojovníků za náhradníky a vychytávka Overdrive, kterou jsem ALE v nastavení okamžitě minimalizoval, protože jenom zdržuje. Každá akce plodí reakci. Pokud je ukazatel v zeleném poli, tak parta dává větší rány, ale v červeném to schytává. K udržení v normě jsou vyžadovány taktické pauzy. Jinak jsou bitky povedené a nutí hráče používat celou paletu schopností. První setkání s bosáky znamená prakticky jistou smrt, protože z rukávu vždycky vytáhnou nečekanou sviňárnu, které je potřeba přijít na kloub.
Občas se objeví hádanky menšího rozsahu, ALE při jejich řešení jsem si nevšiml, že něco řeším.
Během druhého aktu začal negativní dojem pomalu vyprchávat.
Po sedmi hodinách došlo k menšímu zvratu, který najednou rozproudil krev v těle. Postavy začaly sprostě klít a začalo se něco dít. Události nabírají na síle a dějové veletoče se kupí. Příliš mnoho příběhových vrstev a hejsků na scéně je ALE spíše na škodu. Stejně tak filozofické mudrování. Na udržení pozornosti a ospravedlnění prolité krve to stačí, ALE místo nadšeného hýkání se dostavilo jen - hm, aha, no neke, tak jo, jdem na to. Noc a den po dohrání jsem si pamatoval akorát, že na konci bylo napsáno konec.
Parta se zdá být s příchodem nebeských jezdců nabušenější a oživení přináší létání ve vzducholodi. Svět se otevře a nedostupná místa už v jednou prošlých lokacích je možné volně prozkoumávat. Podivná omezení ALE zůstala. Někde přelítnu barák, jinde mě zastaví kupka hnoje. Počáteční linearitu postupně střídá jeden bludišťákov za druhým a mozkové závity roztočí velkoprostorové hádanky s obtížností větší než těžší.
Vážně míněnou a s kamennou tváří ládovanou zápletku bourají drobné vtípky všude kolem. Kropič zlatého deště. Sebevražedná sova. Muchožrout. Gorila řiťo škrabka. A ta pakáž goblinská! Fanoušci fekálního humoru se bát nemusí, ale sucharům se nedoporučuje vstoupit do vesnice goblinů ani se slovníkem goblinštiny. Bnarg noss plor da blorg. Nadhled s větším množstvím emočně teplých momentů by hře jenom prospěl.
CHAINED ECHOES je autorské dílo jednoho člověka, ale oko kvůli tomu zavírat nebudu. Kdyby si nechal poradit od zkušeného odborníka, mohl být CHRONO TRIGGER zadupán do země i s korunou pro krále žánru.
Za 7 let dřiny 7 pro štěstí a příště ať brnkne předem.
Congo Bongo