S letošním Retro klubem jsem se u čtvrtého dílu dostal do RPG světa, o kterém jsem neměl ani potuchy. A aby toho nebylo málo, musím říct, že jsem si to ve výsledku docela i s chutí užil.
Xanadu Next, co jsem pochopil, je hra, která je součástí světa Dragon Slayer, pod kterou se skrývá nepřeberné množství titulů, kde teda v případě titulu tohoto hra vyšla oficiálně na Nokii. Osobně musím říct, že vůbec nevím, jak bych takový titul na tehdejším N Gage mobilu hrál, ale na druhou stranu, jejich konverze do PC prostředí dopadla prakticky na výbornou a já si hru se vším všudy užil.
Ve své podstatě, když nebudu znát celou tu historii kolem toho světa a kolem vývoje všech těch her, která sahá do minulého století, a kterou tedy ostatně ani neznám, tak bych řekl, že se jedná o naprosto klasické RPG s naprosto klasickými RPG motivy, které mi na rok výroby naprosto přesně sedí. Takže tu máte hlavního hrdinu, rytého reka. Ten se objeví ve městečku, které je prokleté a potřebuje Vaši pomoct. V tu ránu se rozjíždí klasický kolorit objevování nových oblastí kolem městečka, levelování, získávání, popř. kupování nových předmětů. Sem tam nějaké brutální boje, sem tam nějaký ten boss, který vyzkouší vaše nervy. A to vše v konceptu více méně důvěrně známým. Jen s tím rozdílem, že hra má už z podstaty věci japonský nádech. Pracuje s japonskými historickými motivy, vizuálně vypadá tak trošku japonsky. Ale pořád ne natolik, aby se výrazně odlišovala od her podobného ražení.
Prostě pohodička, která milovníky žánru jednoznačně nezklame. Pak už je to jenom o tom, jak moc si na ty specifické herní mechaniky zvyknete. Jak moc si zvyknete třeba na to, že než objevíte teleport, dost se naťapáte. Nebo že kapacita lektvarů je deset a přes ně nejede vlak. Nebo, že je vlastně nezbytné vylepšovat postavu ne jen podle toho, jak chcete, ale jak Vám dovoluje oblečení, které si kupujete. Nebo, že se tu neustále respawnovují nepřátelé a tak Vás tu nejednou krát dokáží perfektně otrávit. Vše se navíc odehrává v jednom jediném městečku, ze kterého pak dál děláte výpady do různých okolních částí, které sice nejsou daleko, ale mnohdy to průběh hry dost zbytečně prodlouží.
Jinak ale levelování je poměrně zábavné. Ze začátku je hra hodně kecací. Možná tak moc, že Vám vlastně příběh bude dost jedno. A tak to je. Jedno mi vlastně byl i v průběhu celé hry. Nijak zvlášť jsem ho neprožíval. Prostě jsem postupoval dějem a čekal, kde na mě vypadne zase nějakej jinej sráč, který má nálepku Boss, a který Vám nedá spát, dokud ho neudoláte. Poslední souboj byl třeba docela peklo. I když pořád platí fakt, že čím víc se boj bude opakovat, tím rychleji najdete mechaniky, jak každého udolat. Chce to jen čas.
Nakonec jsem se u hry zasekl více, než jsem čekal. Plus mínus něco přes dvacet hodin, a to jsem se s tím úplně nemazal. Naopak jsem to sekal co to šlo, abych se dostal co nejrychleji nejdál. I tak to ale byl příjemný zážitek, setkání s něčím novým, do té doby neznámým. Něco, kvůli čemu stálo za to být opět součástí Retro klubu a i když se do tohoto světa pravděpodobně již nevrátím, jsem rád, že jsem se o něčem takovém dozvěděl. Bavilo mě to, a to je podle mě to jediné, opravdu podstatné.
Xanadu Next, co jsem pochopil, je hra, která je součástí světa Dragon Slayer, pod kterou se skrývá nepřeberné množství titulů, kde teda v případě titulu tohoto hra vyšla oficiálně na Nokii. Osobně musím říct, že vůbec nevím, jak bych takový titul na tehdejším N Gage mobilu hrál, ale na druhou stranu, jejich konverze do PC prostředí dopadla prakticky na výbornou a já si hru se vším všudy užil.
Ve své podstatě, když nebudu znát celou tu historii kolem toho světa a kolem vývoje všech těch her, která sahá do minulého století, a kterou tedy ostatně ani neznám, tak bych řekl, že se jedná o naprosto klasické RPG s naprosto klasickými RPG motivy, které mi na rok výroby naprosto přesně sedí. Takže tu máte hlavního hrdinu, rytého reka. Ten se objeví ve městečku, které je prokleté a potřebuje Vaši pomoct. V tu ránu se rozjíždí klasický kolorit objevování nových oblastí kolem městečka, levelování, získávání, popř. kupování nových předmětů. Sem tam nějaké brutální boje, sem tam nějaký ten boss, který vyzkouší vaše nervy. A to vše v konceptu více méně důvěrně známým. Jen s tím rozdílem, že hra má už z podstaty věci japonský nádech. Pracuje s japonskými historickými motivy, vizuálně vypadá tak trošku japonsky. Ale pořád ne natolik, aby se výrazně odlišovala od her podobného ražení.
Prostě pohodička, která milovníky žánru jednoznačně nezklame. Pak už je to jenom o tom, jak moc si na ty specifické herní mechaniky zvyknete. Jak moc si zvyknete třeba na to, že než objevíte teleport, dost se naťapáte. Nebo že kapacita lektvarů je deset a přes ně nejede vlak. Nebo, že je vlastně nezbytné vylepšovat postavu ne jen podle toho, jak chcete, ale jak Vám dovoluje oblečení, které si kupujete. Nebo, že se tu neustále respawnovují nepřátelé a tak Vás tu nejednou krát dokáží perfektně otrávit. Vše se navíc odehrává v jednom jediném městečku, ze kterého pak dál děláte výpady do různých okolních částí, které sice nejsou daleko, ale mnohdy to průběh hry dost zbytečně prodlouží.
Jinak ale levelování je poměrně zábavné. Ze začátku je hra hodně kecací. Možná tak moc, že Vám vlastně příběh bude dost jedno. A tak to je. Jedno mi vlastně byl i v průběhu celé hry. Nijak zvlášť jsem ho neprožíval. Prostě jsem postupoval dějem a čekal, kde na mě vypadne zase nějakej jinej sráč, který má nálepku Boss, a který Vám nedá spát, dokud ho neudoláte. Poslední souboj byl třeba docela peklo. I když pořád platí fakt, že čím víc se boj bude opakovat, tím rychleji najdete mechaniky, jak každého udolat. Chce to jen čas.
Nakonec jsem se u hry zasekl více, než jsem čekal. Plus mínus něco přes dvacet hodin, a to jsem se s tím úplně nemazal. Naopak jsem to sekal co to šlo, abych se dostal co nejrychleji nejdál. I tak to ale byl příjemný zážitek, setkání s něčím novým, do té doby neznámým. Něco, kvůli čemu stálo za to být opět součástí Retro klubu a i když se do tohoto světa pravděpodobně již nevrátím, jsem rád, že jsem se o něčem takovém dozvěděl. Bavilo mě to, a to je podle mě to jediné, opravdu podstatné.
Four Last Things